Nechtěný dar (pt. 2)

36. Návštěva doktora (D)

Elias sílil pomalu. Zpočátku si nedovedla zvyknout na pohled na něj. Byl tak slabý. Každý pohyb ho vyčerpával. Stále plakal a z pláče měl silné bolesti hlavy. Lia si k němu vždy lehla a podepřela ho, zatímco do něj lila litry vody, aby ta bolest ustala. Stefan se jí za tu starostlivost posmíval. Nedovedl pochopit, jak může tak moc milovat vysíleného a zostuzeného muže. Kdykoli byla v jeho blízkosti, buď se přihlouple smál nebo říkával: „Dnes ti to sluší, ale..."

A za ale dával: „Jsi nějaká nevyspalá." Nebo „Chodíš neslušně upravená. Měla by sis splést vlasy."

„Mému muži to nevadí," odpovídala na to.

„Ale mě ano," řekl jí jednou a chytil ji za ruku. „On tě změnil. Měl jsem dojem, že v sobě máš gumenskou poslušnost. Že tě jen zmanipuloval. Ale teď vidím, že tě proklel. Ale neboj se. Já ti pomůžu se dostat zase na světlo. Pomůžu ti vykoupit tvojí duši."

Dahlia se mu však vyškubla: „Má duše je světlejší než ta tvá."

Na to ji Stefan začal znenadání líbat. A v tu chvíli vyšel ze dveří Anton a zakašlal. Lia zostuzeně odstoupila. Stefan pak vykročil do přiděleného pokoje a bouchl dveřmi.

„Nevím, co se tu stalo, ale ten chlap půjde z domu," pronesl. „Je mi jedno, jestli některého z jeho kumpánů ještě nechytili. Máš ty vůbec rozum! Co kdyby Vás viděl kluk? Aspoň mi řekni, žes to nechtěla."

Lia nevěděla, co říct. Bála se, že se jí Stefan pomstí, když mu ukřivdí.

„Když já..." spustila. Z očí jí tekly slzy. Došlo jí, že se teď, ať to bylo jakkoli, přiznává Antonovi, že byla Eliasovi nevěrná. Líbala jiného muže. „Prosím nenuť mě o tom mluvit. Já vím, že jsem udělala hloupost."

Anton se tvářil dost překvapeně. Usedl na židli a díval se před sebe jako by se bál jí pohlédnout do očí. Jako by z nich mohl vyčíst ženskou přelétavost.

„Eliase stále moc miluji," pronesla k němu, jako by na tom mělo záležet.

„Tak se starej, abys mu to dokázala. A tohle už nikdy nechci vidět," řekl.

„Řekneš to Eliasovi?" dotázala se opatrně.

„Ne," zakroutil hlavou. „Ne teď, když je v takovém stavu."

Lia mu tiše poděkovala a chtěla se vrátit ke svému muži, ale pak se otočila: „Verity říkala, že je od nás nezodpovědné, že jsme k němu nezavolali doktora. Možná bychom měli zajít za panem Novikem a poradit se s ním. Nezvat ho sem. Ale říct mu, co se Eliasovi přesně stalo. Jaká má zranění. Třeba by nám na to něco dal. A taky něco silnějšího na ty noční můry."

„Pořád pláče?" zeptal se jí k jejímu údivu.

Lia přikývla.

„Je to voják. Neměl by se takhle složit."

„To, co mu ten měsíc prováděli, by zničilo každého," odpověděla.

Následující ráno přišel Kieran a Lia toho využila, aby šla s Antonem za doktorem Novikem. Ten se hned podivoval, že pro něj nedošli. Lia si nechala nalít čaj a zatímco Lyna šla k nim domů za Kieranem, v pouze Novikově a Antonově přítomnosti spustila.

„Elias vedle sebe špatně snáší cizí muže, protože mu ti, kteří jej unesli, ubližovali dost ponižujícím způsobem," sdělila mu. „Napadlo mě, jestli by nestačilo, kdybych Vám řekla, v jakém je stavu."

„Drahá, vy nejste lékař."

„Já vím. Ale on u sebe lékaře nesnese."

Na to jí doktor podal lahvičku. „Tohle ho uspí. Domluvíme se, kdy to uděláme, a vy mu to podáte než přijdu. Předepisovat léky bez toho, abych viděl pacienta, nehodlám."