Nechtěný dar (pt. 2)

76. Ve vězení (J)

Rád by jí kreslení vrátil, ale obával se, že by jí tím zase chyběla disciplína. Chtěl jí dát najevo, že je v domácnosti potřebná. Že si nemůže jen tak dovolit okounět jako host. A byl jejím chováním opravdu zklamaný. Když však na jejich dveře zabušili strážníci a Mira se okamžitě schovala za něj, jeho první myšlenka byla ji utišit.

„Určitě je to nějaká mýlka," řekl jí. „Klidně počkej v komůrce." A Mira ho poslechla a odešla. Pak otevřel a jeden ze strážníků se ho hned dotázal: „Bydlí tady ta holka? Mira?"

Na to Juri nechápavě kývl: „Co jí chcete?"

„Máme na ni zatykač," vedralo se mu do uší, ale jeho hlava to odmítala přijmout. „Poslyšte, nevím co je to za špatný vtip, ale..." spustil.

„Ale kdepak..." dostalo se mu v odpověď. „Ta holka před pár dny chladnokrevně podřízla chlapa," oznámil mu muž. „Je nebezpečná. Takže jestli nám ji nevydáte, tak budeme muset zatknout Vás za ukrývání vražedkyně."

Juri v tu chvíli netušil, co na to odpovědět. Připadal si jako ve zlém snu, stál jako přikovaný u dveří a přemýšlel, jestli by mělo vůbec smysl zapírat. Ale nemohl je přeci nechat Miru odvést. On věděl, že by neublížila ani mouše. „To jste se museli splést. Mira by nikdy nikomu neublížila."

„O tom rozhodne soud," dostalo se mu v odpověď a už se hrnuli dovnitř. Chtěli jít nahoru, kde si hrála Hedvika s Norym, ale Juri se jim postavil do cesty. Pak zavolal ke komůrce: „Pojď ven, Miřičko. Je mi líto, že s tím teď nemůžu nic dělat." Věděl, že je poslouchala. Pomalu vyšla, neřekla ani slovo a jen vyděšeně hleděla na strážníky. „Budeš s nimi muset jít, ale já vím, že bys nikomu neublížila. A oni taky zjistí, že je to nedorozumění."

Očekával, že Mira přikývne a půjde s nimi, ale jí začaly téct po tváři slzy. Pak vešla do pokoje a vzala si z něj panenku. „Můžu si jí vzít s sebou?" zeptala se bezelstně. Ale Strážníci k ní vykročili a jeden z nich jí panenku vykroutil a odhodil. „Žádné divadlo."

Juri to v tu chvíli nevydržel a rozběhl se k ní: „Počkejte," zarazil je a pevně ji objal. „Hned, jak to bude možné, za tebou přijdu. Slibuju," začal ji hladit po zádech. „Bude to dobré, Miřičko. Je to jen nedorozumění. Je to nedorozumění..." opakoval. Nechtěl ji pustit, ale brzy mu ji vyrvali a kolem nic nechápajících dětí odvedli. Juri běžel až k policejnímu kočáru za ní. Pak poručil Hedvice, aby hlídala Noryho a rozběhl se do města k věznici, kde bušil, dokud mu neotevřeli.

Pak začal opakovat, že chce mluvit s Mirou a neodejde, dokud se nepřesvědčí, že je v pořádku. Věděl, že jí vězení musí připomínat sklepení, kde ji téměř rok věznili. Musela být neskutečně vyděšená. Ale strážný mu řekl, že je teď u výslechu a pak mu pohrozil, že by mohl zatknout i jeho za maření úředního rozhodnutí. A tak šel se setměním domů a strávil společně s dětmi probdělou noc. Už se svítáním se však vrátil do věznice a znovu bušil a dožadoval se mluvit s Mirou. Tentokrát ho dovnitř pustili, ale jen na chvíli. Nebyl její rodinný příslušník, jen jakýsi chlap, co se o ní z jim neznámého důvodu tolik staral. Nesl s sebou panenku, taky její oblečení, mýdlo a něco k snídani. Když ji pak uviděl připoutanou na zemi rukama ke zdi s náhubkem v ústech, nejraději by se k ní rozběhl a vzal ji okamžitě odtamtud. Ale nemohl. Dělila ke mříž, od které byla Mira nejméně metr vzdálená.

„Ahoj, Miřičko," zavolal na ni. Na sobě měla stále stejné šaty, co včera. Oči měla propadlé a když ho uviděla, dala se do pláče. „Ještě mi nic neřekli," oznámil jí. „Ale neměj strach, já vím, že jsi nevinná. A oni to budou taky brzo vědět."

Pak se otočil ke strážníkovi: „Můžu k ní? Mám pro ni oblečení a jídlo."

„Žádné dárky," zarazil ho strážník. „Dokud nezačne spolupracovat."

„Jak to myslíte?" nerozuměl.

„Zatím nám neřekla ani slovo. Takže si žádný dárky nezaslouží."

„A co čekáte?" obořil se na něj jinak velmi nekonfliktní Juri. „Vždyť Mira je bývalá otrokyně. Přinutíte ji znovu prožívat její největší noční můru a pak po ní chcete, aby Vám něco řekla?"

Na to se strážný rozhlédl kolem, jestli někdo nepřichází, a odemkl mříže. „Ale ty věci necháte tady. Dovnitř můžete jen s tím jídlem."

Juri přikývl a pak se k ní rozběhl a okamžitě jí vyňal z úst náhubek. Na to Mira začala šeptem mumlat: „Omlouvám se. Já jsem tu pentličku ztratila na trhu. A bála se ti to říct, protože ses na mě pořád zlobil kvůli tomu kreslení. Mě je to strašně líto. Já vím, že jsem moc hloupá."

„U těla oběti se našla modrá pentle," objasnil mu strážný. V tu chvíli Jurimu došlo, že tím mrtvým je ten chlípník, co Miru obtěžoval.

Sklonil se k Miře a pohladil ji po tváři: „Já se za tu pentličku nezlobím, Miřičko. A vím, že bys nikomu neublížila. Ale potřebuji, abys to řekla i jim."

„Já mám strašný strach..." odpověděla na to a propadla pláči. Juri ji začal hladit po vlasech. „Já vím, Miřičko. Však já vím. Ale brzy bude to nedorozumění za námi."

„Musíš se za mě stydět," vyhrkla Mira.

„Ne, já jsem na tebe moc pyšný, Miřičko. A mám tě moc rád. Neměl jsem k tobě být zlý. Kdybychom tu mašli šli hned hledat, nic z tohohle by se nestalo." Vytáhl chléb a začal jí vkládat kousky do úst. „Snaž se jim prosím na všechno odpovídat, Miro. Slib mi to, srdíčko," řekl a Mira s plnými ústy přikývla.

Do dílny ten den přišel pozdě. Pořád musel myslet na to, že ji nechal samotnou v řetězech v té příšerné cele. Když o tom mluvil s ostatními v práci, všichni se mu nabízeli, že mu můžou půjčit peníze nebo cokoli pro Miru obstarat. Juriho však nic z toho nelákalo. Věděl, že jí nemohou dát to jediné, co teď potřebovala. Svobodu. Jediný Elias mu dovedl pomoci. Nejprve, když se nabídl, že za ní může chodit na návštěvy Lia.

„Ale na tvou ženu takové místo může také působit velmi špatně," argumentoval Juri, ale Elias zakroutil hlavou. „Lia je silná. A navíc se má ke komu vrátit. Až jí o tom řeknu, sama bude chtít Miru navštívit. Moc si ji oblíbila."

„Děkuji," odvětil. „Ty jediný víš, jak moc mi na Miře záleží. Ubíjí mě, že ani nevím, co se z ní tam snaží páčit."

„Možná bych ti mohl pomoct i s tím," řekl trochu tajemně Elias. „Jdi za Anatolym Karamanovem."

„Jen tak? Co pak ses pomátl?" vyhrkl Juri, který si nedovedl představit, že by se opovážil chodit za hlavním představeným města.

„Jen běž. A řekni, že tě posílám," dodal mu odvahu Elias. „Anatoly je můj dobrý přítel."

Juri jako by v tu chvíli zapomněl na práci. Rozeběhl se ke dveřím, ale pak se vzpamatoval. Měl povinnost vůči svým dětem. Musel pracovat a také se musel postarat, že je se ta věc nijak nedotkne. Zdržel se v práci ještě do obědové přestávky. Pak vzal doma děti a vysvětlil jim, že se Mira vinou nedopatření ocitla ve vězení. Ale, že by nikomu neublížila. To samé zopakoval i matce, když jí děti na pár dnů předával. Věděl, že se před nimi nedovede tvářit jako když se nic neděje. Miloval Miru a chtěl veškerou svou sílu věnovat tomu, aby ji dostal z vězení. Proto jeho další kroky vedly za panem Karamanovem.