Nechtěný dar (pt. 2)

83. Juriho žena (M)

 Celý den se jí zdál jako nekonečná noční můra. Ale když se nachýlil večer, přála si, aby měla ještě aspoň hodinu času. Krátil se jí dech, tělo jí z té představy ztuhlo. Postupně odcházeli všichni hosté a bez Dahlii se najednou ocitla sama. Nemohla se opřít o Juriho. Netušila, jestli mu teď může věřit. A bolela jí už jen samotná představa, že se jí dotýká. Že proniká do jejího lůna.

Když všichni odešli, vystoupali v doprovodu dvou mužů ze soudní rady do podkroví. Juri si sám stáhl košili. Jeho odhalenou hruď už viděla. Měl na ní tmavé kudrnaté chloupky. A ona si přitisknutá k ní vždy připadala v teple a v bezpečí. Pak jeden z těch mužů ukázal k ní a řekl: „Tak honem honem, svlíkat."

Mira v tu chvíli dočista zkameněla. Ale Juri si toho všiml. „Sedni si na postel," rozkázal jí. Pak jí sňal věneček a pověsil ho tam, kde kdysi visel ten Galinin. Klekl si k ní a vzal za šněrovačku u šatů. Nebylo těžké je stáhnout. Byly Gumenské. Rozvázal se živůtek a pak už se jen stáhly. Juri k ní natáhl ruce, aby se postavila a ta paráda z ní spadla. A ona tam stála jen tak ve spodničce se zapletenými vlasy. Nechal jí je sepnuté a řekl. „Stáhni si nohavičky a vylez si na postel." Na to jeden ze soudců zakašlal, což Juriho popudilo. „Je to moje žena. Nepočítáte snad s tím, že Vás nechám, abyste ji okukovali. Mira mu alespoň za to byla vděčná. Lehla si na postel, zabořila hlavu do polštáře, ruce sevřela v pěst a zavřela oči. Juri se vysvlékl a vylezl za ní. Pak cítila, jak ji chytá za podbřišek, aby zvedla zadek. Vzápětí jí odtáhl půlky a nasliněným prstem do ní vnikl, až sebou cukla. „Šššš..." zašeptal k ní a pak už cítila jeho žalud u svého vchodu. Pronikl do ní rychle, až z toho zakňučela bolestí a kousla do polštáře. Doufala, že to opravdu nebude trvat moc dlouho, jenže on pak začal přirážet a u toho prudce dýchat a ten zvuk jeho nárazů na její zadek, dechu a stenů se zdál nekonečný. Bylo to stejné jako s Azmariňany. Potupné, nepříjemné a bolestivé. Dřív měla Juriho ráda. Měla dojem, že on je jiný. Dokonce si představovala, že by snad jednou mohla být jeho ženou a snášet to. Ale teď myslela na to, že se dostala do dalšího vězení. Za sebou uslyšela hlasy těch dvou rádoby vážených Gumenů: „Taky bych si dal říct, prcat tak mladý maso," řekl jeden.

„Aby ti ale pak neskončila taky kudla v krku," odvětil druhý. „To víš, jak je ošuká Azmariňan, tak začnou bejt nebezpečný. Je to špína. Možná se na nic jinýho nehodí."

Doufala, že jí sňatek s Jurim přinese úlevu. Že už se nebude cítit tak prokletá. Bude očištěná od azmarinského hříchu. Ale cítila se ještě hůř. V duchu vzpomínala na maminku. Jak jí říkávala, že si jednou určitě najde hodného muže, který se o ni postará. Ale zapomněla jí přitom říct, jaké hanby se ženě od toho muže dostane.

Juri jim nic neodpověděl. Střídavě to vypadalo, že už bude konec, a pak zase, že mu došel dech. A přitom stále spočíval s tou svou bodavou tlustou věcí v ní. Zdálo se to jako celá věčnost, než ji chytil za zadek, tiskl k sobě a ona v sobě cítila jeho šťávu. Sténal přitom a přirážel až na doraz. Pak z ní konečně vyklouzl a jeho sémě z ní vytékalo a teklo jí po vnitřní straně stehen. Přikryl ji peřinou, kývl k mužům a ti ho následovali dolů do světnice.

Mira osaměla. Doufala, že usne. Ale byla příliš při smyslech. Nevěděla, jestli už může plakat. A tak neplakala. Jako tenkrát, když jí ten starý Azmariňan bil s každou slzou víc. Už nedovedla snášet víc. Ne kvůli bolesti, ale kvůli zradě, kterou z Juriho strany cítila. Myslela si, že je přítel. Že ji má rád. Byla do něj zamilovaná. Ale on se s ní spářil jako s koněm a odešel. Ještě zaslechla, jak nalívá hostům štamprle, než odešli. Očekávala, že třeba dostane chuť na další kolo. Ale on k její úlevě odešel spát do komůrky.

Mira strávila celou noc v bdělém stavu. Nedovedla usnout. I pláč k ní přicházel pomalu, ale naštěstí přišel a vyplavil trochu bolesti. Když přišlo ráno, stále ležela tak, jak ji Juri zanechal. Netušila, co se sebou. Asi mu měla začít chystat snídani, ale převládl strach. Přemýšlela, co dělá Dahlia. Proč za ní nepřijde? Byly přeci kamarádky. A Mira teď kamarádku zoufale potřebovala.

Už bylo dávno světlo, když uslyšela kroky na žebříku. Byl to Juri. Ale ona, sotva viděla špičku jeho hlavy, zavřela oči. Jenže předstírat, že spí, se jí nedařilo. Až moc se třásla. „Přinesl jsem ti snídani," řekl a položil na stolek vedle ní tác. „Už je skoro poledne. Možná bys chtěla vstávat a jít se projít do zahrady. Oblečení jsem ti přenesl sem nahoru." Mira vzhlédla zrovna, když otevřel skříň a v jedné polici byly její šaty a panenka. Teď byla jeho ženou. Už nemohla dobrovolně odejít.

Pak se ozvalo zaklepání na vchodové dveře a Juri beze slova sešplhal do světnice. „To jsem rád, že jste tu," zaslechla ho říkat, a pak se ozval hlas, na který čekala jako na smilování: „Jak jí je?" tázala se Dahlia.

„Ještě nevstala. Před chvílí jsem jí nesl snídani," oznámil Lie a ona začala šplhat nahoru, zatímco se zezdola ozval hlas pana Dimitrova, který si chtěl hned při příchodu nabídnout kapku alkoholu.

Sotva Mira uviděla Dahliu, do očí se jí vedraly slzy. Lia k ní vykročila a pevně ji objala. Mira se v tu chvíli dala do tak hlasitého pláče, že ji musel slyšet i Juri.

„Jen se vyplakej," řekla jí Lia. „Jsem u tebe, Miro." Hladila jí po vlasech a Mira konečně měla někoho, u koho se cítila v bezpečí. „Spala jsi aspoň trochu?" zeptala se jí a Mira zakroutila hlavou. „Tak co kdyby ses nasnídala, a pak se na chvíli prospíš."

„Ale..." spustila Mira, jenže to už jí Lia podávala čaj a rozmotávala z rozcuchaných vlasů sponky. „Sednu si k tobě a budu tě držet za ruku, dobře?"

Mira na to přikývla a uvědomila si, jak obrovský má hlad. Všechno spořádala a Dahliino broukání ji uložilo ke spánku.