Nechtěný dar (pt. 2)

5. Rána pěstí (E)

Když vcházeli do soudní síně, Dahlia se ho pevně držela. Věděl, že budou vyslechnuti mezi prvními. Nejspíš už po Draganovi. Vzhédl k balkonu, kde se tísnil početný dav. Spoustu z těch lidí poznával. Byli tam muži z dílny, někteří se svými ženami, taky Antonovi kamarádi, Martin s Danielem a Nikolay. Lyna s Emery doma hlídaly děti. Auri se bál zůstat s Emery sám, když viděl, že mu přinesla bonbony, nechal se od ní plaše koupit. Pak si všiml Stasi, to už znervózněl. A kousek od ní Verity. Musela si přečíst Draganovo jméno a přečin „výtržnictví" na vývěsní tabuli. Když si všimla, jak Eliasovi pomáhají si sednout, zrak jí sjel k obvázaným rukám. Kousek vedle ní stál Kirov s Kaťou a vedle nich doktor Novik. Tenkrát v té mase lidí nepoznal nikoho. Nyní poznával téměř všechny. Včetně ženy, od které koupil pro Dahliu šáteček.

Seděl na lavici svědků mezi Liou a Kieranem a zrak mu sjel k prázdné lavici pro obžalované. Před pár měsíci tam byl on a doufal v co nejnižší trest. Teď v zájmu své vlastní rodiny doufal pro Draganova v ten nejvyšší.

Pak ho přivedli. Šel první, v ústech měl roubík, ruce spoutané a z každé strany ho držela stráž. To samé platilo pro dalších šest mužů. Soudce se usadil a pronesl: „Sešli jsme se tu, abychom projednali případ napadení smíšené rodiny šesti gumenskými muži a ublížení na zdraví jednoho azmarinského muže." Na slova smíšeného a azmarinského kladl zvláštní důraz. Pak předvolal Kostadina Draganova a nechal ho vypovídat. A ten vyprávěl. O tom, že mu ten Azmariňan uhranul ženu. Nezapomněl se zmínit o tom, že Elias to ten večer sám přiznal a řekl, že je Lia hloupá. O tom, že je proti božím zákonům, aby s ním byla. A taky o tom, že to, že Liu znásilnil a Eliase nechal zmrzačit, byl pochopitelný zkrat. Myslel si, že najde své děti, a že mu bude vděčná, ale on ji našel v posteli s Azmariňanem. Porota souhlasně přikyvovala, na balkónu se však ozvalo několik rozčílených zapískání a výkřiků.

Pak soudce povolal Liu. „Popište nám, jak se to událo podle Vás," vybídl ji a Lia se otočila na Eliase, aby jí dodal odvahu, pak spustila: „Byla noc. Spali jsme..."

„V jedné posteli? Tak jak popisuje pan Draganov."

„Jsme manželé," uniklo jí jako odpověď roztřeseně. Jako by na to chtěla dát důraz. Ještě pořád byli manželé. Na prstu měla snubní prsten. I když ho moc často nenosila, protože se bála, že ho ztratí. „Pak jsem zaslechla, kroky z kuchyně a zatřásla s Eliasem, aby se probral. Dovnitř v tu chvíli vtrhli oni. Táhli s sebou Antona a Irynu. A taky mého syna Auriho. Byl na řetězu. Celý vyhladovělý a zbitý."

„To pan Draganov neuvádí. Ve spisu je zaneseno, že se o něj staral jako vzorný otec, přestože nebyl jeho."

„Možná by to mohl dosvědčit pan doktor," vzhlédla k balkónu. „Kdyby se na Auriho podíval."

Soudce si cosi zapsal a vybídl ji, aby pokračovala.

„Jeden z nich začal na Eliase mířit zbraní. Pak mi Kostadin poručil vylézt na postel a vyhrnul mi košili," Elias zaslechl, jak vzlyká a přidržuje se pultu.

„A co pan Delgado? Bránil Vás nějak?"

Lia zakroutila hlavou. „Nemohl. Ale prosil ho, ať raději ublíží jemu než mě."

„Takže neřekl, že jste hloupá?"

„Řekl", přikývla Lia. „Ale on to tak nemyslel. Řekl by v tu chvíli cokoli, aby Kostadina přesvědčil o mé nevině."

„Jste si tím jistá?"

Lia přitakala: „Absolutně jistá."

„A pak rozkázal propíchnout Vašemu muži ruce?"