Nechtěný dar (pt. 2)

69. Zatracená Mira (J)

Miru k Delgadovým odvedl, protože na oslavu Hedvičiných devátých narozenin pozval rodiče. Sám se jí ptal, kde jí to bude příjemnější, a ona ochotně souhlasila, že přečká den u nich. Byla však zároveň nejistá z toho, jestli se pro ni zastaví.

„Bojím se, že si pro mě nepřijdeš," vyhrkla zničehonic, když šli po brzké snídani k jejich domu.

„Než zapadne slunce, budeš zase doma," odpověděl a pak přemýšlel, proč řekl to slovo... doma. Ale tak nějak tušil, že Mira u něj doma je.

Na oslavě se ho rodiče na ni vyptávali. Mysleli si, že už ji z domu vyhnal. Ale on jim odpověděl po pravdě. „Mira je tu doma. Není tu jen proto, že jste ji naposledy tak pohanili."

„My to přeci nemysleli zle," bránila se matka. „Jen jestli jsou s ní spokojené děti. Na tom záleží."

Hedvika na to kývla: „Je moc hodná. Jenom trochu tichá. Ale tatínek říkal, že se to spraví."

„A taky, že spraví," přitakal pyšný na svou dcerku.

„Tak to bys ji mohl příští sobotu přivést k nám," navrhla mu matka. „Rádi bychom se jí omluvili. Upekla bych buchty."

Juri jen tiše kývl, ale rozhodl se o tom pozvání Miře zatím nic neříkat. A aby byl sám k sobě upřímný, sotva mu Delgadovi pověděli o Miřiném talentu, už si na to ani nevzpomněl. „To tě naučil otec?" vyptával se a ona kroutila hlavou.

„Tak některý z bratrů?"

Znovu vyjádřila tichý nesouhlas.

Jurimu se nechtělo věřit, že by se žena jen tak sama naučila tak úžasně kreslit. O ženách měl jistě dobré mínění, ale nemyslel si o nich, že mají až na výjimky schopnost se rychle učit novým nebo složitějším věcem. „Inu, jestli ses tak krásně kreslit naučila sama, pak musím říct, že máš vážně dar od Bohů," poznamenal.

„Opravdu se ti to líbilo?" zeptala se ho a on se jí zadíval do tmavých nedůvěřivých očí a přikývl.

Miřina tvář se v tu chvíli rozzářila úsměvem. Juri si ji odvedl domů, pak mu uvařila večeři a společně odešli spát. Hedvika do tmy vyprávěla Miře o tom, co všechno přišla, když na oslavě nebyla. Taky jí následujícího rána ještě v košili ukazovala nové šatičky a zimní boty. Mira se tiše usmívala a občas jednoslovně odpověděla. Juri se hned ráno pustil do ořezávání větví jabloní a švestek na zahrádce. Mira mu asistovala a snášela větve, které chtěl pak rozsekat na dříví na zimu. Nelíbilo se mu, že to dělá. Měla sbírat malé větvičky a hrabat listí stejně jako Hedvika, ale zároveň si uvědomoval, že Mira je u něj na práci. Její pobyt u něj měl být podmíněn dřinou. A jí těšilo, když to tak bylo. Připadala si pak užitečná. Když ji po chvíli poslal uvařit oběd, volala na něj, že ještě odtáhne pár větví, a pak půjde. A taky že šla a uvařila moc dobrou hustou polévku. Když však zasedli k obědu, všiml si, jak se jí unaveně klíží oči. „Miro?" oslovil ji a ona pohotově odvětila: „Ano?"

„Nech už ten zbytek větví na mě a běž se s Norym na chvíli natáhnout nahoru."

„Dobře, uspím Noryho, a pak přijdu."

Juri ji na to chtěl něco říct, ale pak jen nevěřícně zakroutil hlavou. Když pak večer ulehli, přitáhl si ji k sobě a položil si její hlavu na hruď. „Nelíbí se mi, když se tak dřeš."

„Já se ale nedřu," odmlouvala mu. „Musím se ti nějak za tohle všechno odvděčit."

„Mě se odvděčuješ už jen tím, že jsi tady u mě," řekl a cítil, jak se od něj odtahuje.

„Nemyslel jsem to nijak zle," řekl.

„Nevím, jestli je to správné."

Juri chtěl na to něco říct, ale pak mlčel. Nad její hlavou visel Galinin svatební věneček. „Za týden jdeme na návštěvu k našim," řekl jí.

„Počkám zase u Delgadových?" zeptala se ho.

„Ne, půjdeš s námi. Chtějí tě blíže poznat... A omluvit se ti."

„To není nutné," odvětila.

„Ale je, Miro," řekl. „Nemusíš tu omluvu přijmout. Jen se tam pokus se mnou jít."

„Ano, pane Garazove," odpověděla na to, vstala z postele a šla si lehnout do komůrky.

„Miro, počkej," volal na ni šeptem. „Vždyť tam nemáš ani peřinu." To bylo poprvé, kdy ukázala, že se dovede urazit.

Juri chtěl vydržet do rána, ale po chvíli to vzdal, vzal peřinu a sešel ke komůrce, kde zaklepal: „Přinesl jsem ti peřinu. Nechám ti ji tady." Vystoupal zpátky do podkroví a po chvíli ji zaslechl, jak otevírá dvířka a bere si přikrývku.

Následujícího rána bylo lůžko vedle něj stále prázdné. Sestoupal do kuchyně, ale Mira na něj se snídaní jako obvykle nečekala. Nahlédl do komůrky, kde byla pečlivě srovnaná peřina. Ve skříni nenašel její oblečení, jen váček s pár věcmi a panenku. „Zatracená Mira!" zanadával pro sebe a hned se vrátil do podkroví pro věci, snad aby ji ještě dohonil, jestli se rozhodla odejít. Když ale vyběhl do zahrady, našel ji, jak věší vyprané prádlo. „Miro," zvolal a rozběhl se k ní.

„Omlouvám se," vyhrkla a ustoupila od něj. „Včera jsem se k Vám zachovala moc špatně, pane Garazove."

„Pro tebe vždycky, Juri," usmál se na ni a slabě ji pohladil po sklopené tváři. „Nemysli si, že nepřemýšlím o tom, jestli je to, co děláme, správné. Ale já tě mám moc rád a doufám, že i ty mě máš stále ráda."

Na to Mira kývla: „A... Ano, Juri."

„Tak se pojď se mnou nasnídat a snaž se tím už netrápit." Po cestě domů si všiml kruhů pod očima. „Vyspala ses vůbec?" zeptal se jí a ona zakroutila hlavou.

„Noční můry?"

Na to Mira kývla.

„Zase z toho sklepení?"

„Ráda bych na něj zapomněla," poprvé se vyjadřovala přímo o svém krutém vlastníkovi.

„Však já ti s tím pomůžu," usmál se na ni. „A dám na tebe u našich pozor. Postarám se, aby o tom nemluvili."

„Ale budou na to myslet..."

„Tak ať. Pro mě jsi pořád moje Miřička. Já se k tomu vracet nebudu."

„Tvoje?" zopakovala po něm.

„Promiň. Uteklo mi to," řekl.

„Je to tak," potvrdila Mira. „Vždyť ty se o mě tak hezky staráš. Tenhle krásný život mám jen díky tobě."

Juri se nad tím musel zasmát. On by svůj život v malé chalupě a malým platem nenazval zrovna krásným. Ale díky ní si uvědomil, že krásný je. „Běž se dospat nahoru k dětem. Pak se postarej o zvířata a udělej mi něco malého k večeři," usmál se na ni a nasnídal se sám.