Nechtěný dar (pt. 2)

166. Azmarinská kráska (D)

 Začalo to tak náhle, ale přesto se jí to zdálo pochopitelné. Jako něco, co by se možná mohlo stát už dřív, kdyby ona nepřekážela v cestě. Elias trávil čím dál tím víc času s Avou. Povídali si azmarinsky a dost hlasitě se smáli. Bylo to netaktní, mělo jí to připadat urážlivé. Dokonce i ostatní si toho všimli. Emery se jí vyptávala, co tu Ava chce, a proč Lia Eliasovi něco neřekne. Lia na to jen pokrčila rameny: „Je šťastný. Podívej, jak se usmívá," a taky hovořil jinak nadšeně. Tak nadšeně, jak ho dlouho ona sama hovořit neslyšela.

I Paskal se Liu snažil přimět něco dělat. A byl vytrvalejší než Emery a taky poblouzněnější. „Pro Azmariňany je možná mnohoženství v pořádku," šeptal k ní. „Ale my jsme Gumeni, sestřičko. Podpoříme tě. To manželství půjde lehce zneplatnit."

„Paskale," okřikla ho Lia, až k sobě i ona přilákala pozornost. „Chápu, že Azmariňany neznáš. A že moc neznáš ani Eliase. Ale on mě miluje. To, co mezi námi je, se nedá zničit jednou nezávaznou konverzací s jinou ženou."

„Ale s jakou ženou, sestřičko? Tahle po něm doslova jde, copak to nevidíš?"

„Ale on po ní ne. Neudělal by mi to," ohradila se. Přes den si tím byla jistá. Ale v noci, kdy mu byla nejblíž a uvědomovala si, jak vážně se vedle ní tváří, jí tiše záviděla.

„O čem jste si dnes s Avou povídali?" ptala se ho.

„O ničem důležitém. Jen o vzpomínkách. Raději odpočívej, lásko," odpověděl na to a políbil ji na tvář. Ale ačkoli to podle něj nebylo důležité, stejně za ní šel i následující den. Vázali spolu slaměné stohy na střechu chlívku. Jen oni dva. A Lia to po chvíli nemohla vydržet, postavila se a pomalou nejistou chůzí vyrazila k nim. Elias si jí ani nevšiml. Zcela ho zaměstnávala ta azmarinská kráska. Až, když se k němu blížila, zase se mu do tváře vkradl ten ochranitelský výraz. „Lio, všechno v pořádku? Neměla by ses namáhat," hned se jí jal podepírat, ale ona ustoupila. Mluvil na ni gumensky. To ji udivilo. Vždycky mezi sebou sami mluvili azmarinsky. A teď byla na doslech jen Ava, která gumensky neuměla. Jako by se styděl za starost o ni, a tak ji projevoval v Avě nesrozumitelném jazyce.

„Je mi dobře," odsekla azmarinsky. „Už jsem doma víc jak měsíc. Musím se začít stavět na nohy," dořekla a všimla si, jak se Ava uchechtla. Musela se smát její špatné výslovnosti, tím si byla jistá.

Elias se zamračil a odpověděl jí opět gumensky: „musíš jen odpočívat. Mysli na své srdce."

„A myslíš na něj ty?" neudržela se a vyhrkla taktéž gumensky.

Elias se na ni překvapeně podíval. Pak ji bez řečí popadl a nesl do domu. Postavil ji až v kuchyni: „Co to mělo znamenat, Lio. Copak mi nevěříš?"

Liu ten najednou měkký a milý tón a pozorné modré oči donutil roztát: „Věřím. Promiň... Nechci, abys musel být jen se mnou. Však já si zvyknu," usmála se a natáhla k němu dlaň, aby ho pohladila po tváři, ale na poslední chvíli ruku stáhla a položila si ji na srdce. Elias se usmál a udělal totéž. „Nechtěla bys uvařit čaj? Nebo si dát něco k jídlu?"

Lia zakroutila hlavou: „Chtěla bych ti pomoct. Vázání došek nevypadá tak složitě."

„To jsou došky?" podivil se Elias.

„Jak se to řekne u Vás?" zeptala se Lia.

Elias na to pokrčil rameny: „Azmariňané střechy ze slámy nestaví," pak ji chytil za ruku. „Tak pojď. Ale musíš si vzít šátek. Ta paruka se může od toho prachu a slámy akorát zničit."

Lie se ten nápad nelíbil. Už tak si oproti Avě připadala ošklivá. A teď před ní měla být bez vlasů? Na chvíli zaváhala, ale pak přikývla. Musela jí ukázat, že tady je taky ona. Pořád je jeho žena. Je živá a on je její. Vyšla s ním ven v šátku. A nechala se za ruku vést k Avě. „Přines jí stoličku a běž se zeptat Emery, jestli nepotřebuje s něčím vypomoct," navrhl Avě Elias a Lia se musela škodolibě pousmát. Najednou to byla Ava, kdo tam byl navíc. V jejím pohledu zaznamenala odpor a pobouření. Všimla si toho. Ale obě mlčely. Jen se míjely beze slov. A Elias si pak posadil Liu na stoličku naproti sobě a ukazoval jí, jak správně svázat slámu. Ale nebylo to stejné jako s Avou. Neměl tu stejnou jiskru v očích. A pro Liu byly došky moc těžké. Za chvíli ji odtamtud utahanou zase odnesl. Zatímco ji nesl do domu, Lia koutkem oka zaznamenala Avin posměšný pohled. A následující ráno bylo zase všechno při starém. Jen s jedním rozdílem. Bylo pondělí. Muži, kteří měli vlastní práci, dnes nepřišli. Ale Ava ano a Lia se poprvé po dlouhé době vzbudila bez Eliase. Seděl u ní Kieran, který jí hned řekl, aby se nevylekala, kde Eliase hledat. Byl v zahradě a Ava tam byla s ním. Když došla k oknu, viděla je, jak společně sází květiny. A v duchu si říkala, že tohle měla dělat ona. Najednou jí zase zabolelo na srdci. Bilo jako splašené. Musela se podepřít a Kieran k ní hned přispěchal: „Mám dojít pro Eliase?"

„Ne," bránila jí hrdost. „Nechoď pro něj. Já to zvládnu," snažila se zhluboka dýchat. „Pomoz mi jen do postele."

Ztěžka dopadla na matraci a ukázala k postýlkám. Kieran jí podal postupně obě dcery. „Kde je Auri?" vyptávala se.

„Dole. Snídá. Mám pro něj dojít?"

„Ne, takhle je to dobré," přimkla je k sobě a nechala jejich drobné ručičky šmejdit po svém obličeji a tahat jí za láku na košili. Uklidňovalo ji to. Stejně jako být v Eliasově náručí. Došlo jí, že mu zvládne nebýt nablízku. Protože nežila jen pro něj. Žila i pro ně. Občas si připadala nevděčná, protože se o ně nestarala úplně sama jako správná gumenská žena. Ale teď věděla, že na tom tolik nezáleželo. Záleží na tom, kolikrát je obejme a kolikrát jim řekne, že je miluje. Záleží na tom, aby se spolu cítily v bezpečí i bez muže, který by je zrovna ochránil. Byly polovinou jí samé. Obě, i když ta jedna tak nevypadala. Jejich porod málem nepřežila. Ale nikdy by nelitovala, že se narodily. Byly perfektní. Jak tak poslouchala to jejich žvatlání, ani si neuvědomila, když Kieran odešel. A vzápětí si všimla, jak ji ode dveří pozoruje Elias: „Kieran mi řekl, že jsi měla záchvat."

„Kieran přehání. Co tu vůbec dělá? Nemá být ve městě?"
„Už šel pracovat. Jen se tu zastavil na snídani."

„A tebe napadlo se sbalit a jít za Avou?"

„Říkala jsi, že ti to nevadí."

„A může mi to vadit? Tak, abych nezněla jako nevděčnice, která pochybuje o tvých citech?"

„Ty o nich pochybuješ?" řekl Elias a jeho hlas se zatřásl.

„Vidíš, tomuhle jsem se chtěla vyhnout. O tobě nepochybuji. Ale jí se bojím."

„Nemáš proč. Ava je milá."

„Na tebe je milá. Mě nesnáší."

„To není pravda. Jen si něco domýšlíš."

„Možná," pokrčila rameny Lia. „Co na tom záleží? Když jí nemám ráda, neměla by tu být. Tohle je můj domov, Eliasi. Snažím se tu cítit v bezpečí."

„Mám jí říct, aby odešla? Udělám to. Jenom nechci, abys toho později litovala," znělo to jako výhrůžka a Liu tím dokonale zmátl.

„Proč bych měla litovat?"

„Protože..." zarazil se. „Protože Ava je milý člověk. A je osamělá. A my jsme přeci vždycky vítali takové lidi s otevřenou náručí. A teď ji vyženeme, protože je pohledná žena?"
„Líbí se ti, viď?" vyhrkla Lia. „Tak běž. Už jsem ti říkala, že můžeš. A vím, co jsi mi slíbil, ale já to zvládnu. O mě se strachovat nemusíš. Mám je," kývla k dcerám.

Elias si sedl na kraj postele a tiše zašeptal: „Nevyháněj mě, Lio. Tohle si nezasloužím."

Lia se mu zadívala do očí: „Já tě ale nevyháním, Elio. Chci, aby ses k nám vrátil. A jestli se to stane, tak o tom přede mnou mlčel."

„Nestane," zarazil ji a pak se zeptal: „Je vedle Vás ještě místo?"

„Pro tebe vždycky," řekla a posunula se s dcerkami, aby si k nim mohl lehnout.

„Chtěl jsem ti venku přichystat překvapení," řekl. „Proto jsem vstával tak brzy."

„Květinový záhon?" dotázala se Lia a on na ni udiveně pohlédl: „Jak to víš?"

„Viděla jsem vás z okna. Ale raději bych se na tom sama podílela."

„Promiň," sklopil zrak Elias. „Mám dojem, že tě potřebuju před vším chránit."

„Před sazenicemi mě chránit nemusíš," řekla a tentokrát ho už skutečně pohladila po tváři. „Miluji tě."

„A já tebe, miláčku. Pro mě jsi pořád jen ty. Na tom se nic nezmění. Slibuji, že jí odsud vyprovodím."

"To nemusíš," odpověděla Lia. "Jen mě vezmi do náručí a vyprávěj mi o něčem."

"A o čem?"

"O čemkoli."