Nechtěný dar (pt. 2)

38. Antonova výhrůžka (E)

Když se Anton posadil na kraj postele, Elias měl co dělat, aby se zase neroztřásl. Mužské gumenské hlasy snášel těžce. Vždycky se myšlenkami vrátil do toho sklepení. Myslel na něj téměř neustále, ale ten hlas mu to připomínal ještě víc.

„Poslyš, kluku. Ani se tě nedotknu. Jen si chci promluvit."

Elias přikývl a vytáhl si peřinu ke krku.

„Ať se ti tam stalo cokoli, vím, že to pro tebe bylo těžký a že to jen tak nezmizí. Ale ty jsi děvečce taky prováděl příšerný věci."

„Já vím," přitakal Elias.

„A ona se snaží se s tím poprat. Neustále s tím bojuje. Na tobě nevidím, že by se to nějak zlepšovalo. Ona je ženská. U ní chápu, že na ní to násilí, kterého se na ní dopustili, zanechalo stopy. Ale ty jsi byl voják. Trestal jsi lidi. Zabíjel. Ty se přeci nemůžeš jen tak složit."

„Máš pravdu," souhlasil Elias.

„Takže ti to říkám, jak to je. Buď se sebereš a začneš makat, abych viděl, že se snažíš, nebo tě odsud vyhodím."

„A a... co Lia?" vykoktal.

„Dahliu tu nechám. I děti. Vím, že se o ně nedokážeš postarat. Nevyháněl bych samotnou ženskou z domu. Ale bejt tebou se postarám, ať se to nestane. Nechci ti na ní práskat. Dřív jsem si myslel, že je do tebe úplně zblázněná. Ale teď už si to nemyslím. A jestli se sakra nezkusíš sebrat, tak přijdeš o všechno."

Ta slova mu duněla v uších celý večer. Byl to první večer, kdy neměl žádné noční můry. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby žil někde jinde než Lia. Nevídal by jí a děti každý den. Možná jen při krátkých návštěvách. A ona by si možná našla někoho jiného. Vůbec by se jí nedivil, kdyby si uvědomila, že chce žít spořádaný život s nějakým hodným Gumenem. Svatba s Azmariňanem ji jen pošpinila hříchem. Ale ta představa ho bolela. Lámala mu srdce. Vždyť to byla jeho Lia. Jeho miláček, který mu neustále opakoval, že on je v jejím srdci ten jediný. I když už na ni nedovedl působit tak ochranitelsky. I když teď sebe sama nevnímal ani jako člověka hodného lásky, natož pak její lásky. Bylo to sobecké, ale nemohl být daleko od ní. I kdyby měl mít v domě jako Azmariňan podřadnou úlohu. Celou noc na ni nepromluvil. Až nad ránem se k ní otočil. Když spala, byla neuvěřitelně roztomilá. I když se on k ní otočil zády, ona zůstávala tváří k němu. Takhle krásně a klidně spala i tenkrát v Lightmondu. I když tam to musely být jediné chvíle, kdy jí nebylo zle a neměla starosti. Odhrnul jí vlas z tváře a pak ji políbil na líčko tak, aby se neprobudila. Pak se sám oblékl. Vzal si na cestu svou hůl. Už ji nějakou dobu nepotřeboval, ale teď neměl svoji protézu. Připravili ho o ni a on se neodvažoval chtít novou. Naposledy mu ji zaplatil Anton. Teď o ni svojí vinou přišel. Kdyby k Verity nešel sám, všechno mohlo být jinak.

„Dahlio?" promluvil na ni, aby ji probudil a ona otevřela oči. „Půjdu se nasnídat do kuchyně. Jen jsem ti to chtěl říct, abych tě nevylekal."

„Děkuju. Já půjdu s tebou," hned se stavěla na nohy a běžela ke skříni.

„Klidně si dej na čas. Já to zvládnu," ujistil ji, ač sám byl vyděšený. Pak se usadil co nejdál od Antona a popřál: „Dobré ráno."

A Anton k němu prohodil: „Tak vidíš, že to jde, kluku."

Elias mlčky přikývl a klopil zrak.

„Budeme se zase spolu učit?" dotázal se ho Auri.

Elias se na něj usmál a chtěl něco říct, když Anton poznamenal: „Elias se nemusí učit psát. Je to truhlář. Ti to nepotřebují."

„Ale můžu ti dělat společnost, jestli si to budeš přát," navrhl Elias a usmál se na chlapce. Ten hoch byl skoro jako jeho syn. Chtěl s ním trávit víc času."

Tiše se dal opatrně do jídla. Iryna mu rozkrájela chleba na malé kousky, ale Antonovi se to nezdálo: „Kluk si bude odteď nandávat sám. Potřebuje cvičit ruce. A v pondělí se mnou půjde za Savchukem, aby ho znovu zaměstnal."

„To budu pracovat už od pondělí?" dotázal se Elias.

„Máš snad něco proti?" vyhrkl Anton jako výzvu do boje.

„Ne, nemám," odvětil.

„Ale já ano," ozvala se Iryna. „Vždyť ten kluk sotva stojí."

„No tak si k práci sedne. Dostane něco lehčího. Pořád lepší nějaké peníze než žádné."

„A je tam spousta..."

„Čeho?" zeptal se Anton. „Zvládl tam chodit předtím, zvládne to i teď."

Lie to sdělil Elias sám. Po snídani se vrátil do ložnice a všiml si, že znovu usnula. Byla po těch probdělých nocích už vyčerpaná. I on byl moc vyčerpaný. Nejraději by ji vzal do náručí a usnul. Už se v něm zase probudila ta touha ji sevřít a přivinout k sobě. Ale nemohl. Nesměl. Nebylo to od něj správné. Všiml si, že se probouzí.

„V pondělí půjdu zase do práce," oznámil jí.

„To nemůžeš. To je příliš brzy."

„Můžu a udělám to," řekl jí na to. „Potřebuji zase dělat věci, co jsem dělal dřív. Musím se o to aspoň pokusit." Jinak mu Anton sebere střechu nad hlavou a on přijde i o Dahlii a o děti.