Nechtěný dar (pt. 2)

161. Náš dům (D)

 Už dlouhou dobu žila v jakési bublině. Elias k ní pouštěl jen to, co jí nemohlo ublížit, a ona ho za to milovala. Byla mu tak moc vděčná. Protože kdyby to neudělal, nejspíš by o ni přišel. Ale jak si začínala všímat méně své bolesti a špatných vzpomínek, začala také více poslouchat, co se kolem ní říká. A taky si uvědomila, že její dcerky dost vyrostly. Ani si nevšimla, že Seli už čile pobíhá a Iri se jí pokouší napodobovat. Až, když přiběhla k ní a začala se škrábat za ní na postel: „Mami, mami..." opakovala a Lia ji vytáhla nahoru: „Páni, ty jsi ale veliká," řekla a pohladila dceru po krátkých tmavých vláscích. „A máme teď stejný účes," poprvé jí to přišlo celkem vtipné.

Všimla si, jak ji Elias z povzdálí pozoruje. Chtěla něco říct, ale nebylo co. Dovedla mu číst myšlenky. Jak se potutelně usmíval. Byl dojatý a spokojený nejspíš sám udivený, že se zase dovedl dostat do takového stavu mysli.

Také Lyna k ní dovedla být nyní upřímnější než posledních pár týdnů. Vyprávěla o soužití se svými rodiči. O tom, jak si zvykají na malého Ilju. A taky se před ní prořekla o něčem, co se týkalo i Lii. „Stejně trávíme dost času ve vašem domě, a tak nemáme moc času přemýšlet nad rozmíškami s našima," uzavřela Lyna smířlivěji své hořekování nad nenávistí rodičů k Azmariňanům a nepochopení, kterého se jí z jejich strany, kvůli tomu, že se rozhodla si své děťátko nechat, dostalo.

Lia ji však už příliš neposlouchala: „Našem domě?" zopakovala po ní nechápavě. Jistě je nenavštěvovali tak často, jak to Lyna popisovala.

Lyna nechápavě přikývla: „Ano. Vašem domě. Vím, že se asi nesnažíme dostatečně pomoct, ale musíš nás pochopit..."

„Pomoct s čím?" vyhrkla Lia, a pak jí to došlo. „Náš dům..." musela vyslovit pro sebe. „My budeme mít dům."

Lyna se na ni v tu chvíli trochu zmateně a trochu lítostivě podívala: „Cítíš se dobře? Nemotá se ti hlava?"

„Ne. Je mi dobře," vyslovila po pravdě a musela se pro sebe zasmát. Lyna však z pohledu na její nepochopitelné chování usoudila pravý opak a hned vyběhla pro Eliase.

„Lyna říkala, že se asi necítíš dobře," pronesl její muž starostlivě a pak se k ní usadil a položil jí prsty na krk, aby jí změřil tep.

„Chtěla bych vědět, jak vypadá náš dům," prohlásila ale Lia rozhodně a všimla si, jak na ni Elias užasle hledí: „Jak o tom..."

„Už stojí? Má střechu? A kolik má místností? Budou mít holky svůj pokojíček?"

„Šššš..." zašeptal jí Elias do ucha. „Má střechu, šest místností a přístřešek pro dobytek. Ještě to úplně není. Za pár týdnů jsem tě tam chtěl vzít. Mělo to být překvapení," nasadil rádoby dotčenou grimasu.

„Tak já budu předstírat, že o ničem nevím," vyhrkla a políbila ho na tvář. Všimla si, že Eliasovi najednou začaly téct slzy.

„Co se děje, miláčku?" pohladila ho po tváři.

„Já jenom," popotáhl a otřel si tváře. „Jsem tak rád, že jsi zase zpátky."

„Já taky," řekla a objala ho. „Nejsem ještě celá, tak opatrně, ať mě neumačkáš. Ale už je mě víc." Věděla, že Elias pochopí, co tím myslí.