Nechtěný dar (pt. 2)

28. Eliasův odchod (E)

Od té doby spali vedle sebe. Ale nejen to. Doslova si ho hlídala. Neúčastnil se pohřbu. Ač byl azmarinský, šli na něj s Martinem jenom gumenští příslušníci jeho domácnosti. Jeho zamkli doma s Aurim, zatímco dcery vzaly s sebou. Z pohřbu ještě nemohly mít rozum a pro Auriho chtěl Lia teď víc veselých než smutných vzpomínek. Když se vrátili domů, vyprávěli Eliasovi, že teď všichni Azmariňani ve městě chodí se zakrytími hlavami, aby nebyly vidět jejich vlasy. Mají strach, že budou příští na řadě. Emery zase byla zamčená doma. Po cestě potkali Nikolaje, který říkal, že jí všechno obstarává. Oba se dohodli na tom, že jí nedovolí opustit dům. Nebo tak to aspoň říkal. Elias věděl, že jejich manželství je spíše gumenské než azmarinské. Netušil, zda to Emery tak vyhovuje. Neptal se. Jemu by to nevyhovovalo. Alespoň tam směřovaly jeho myšlenky, než mu Anton oznámil: „Do práce teď chodit nebudeš. Zůstaneš tady v domě. Dokud ty vrahy nechytí, nechci tě vidět vystrčit paty ze dveří."

„Já ale musím pracovat," vyhrkl Elias. „Nemůžu tu jen tak sedět."

„Ani Savchuk tě teď v dílně nechce. Neohrozí kvůli tobě ostatní tovaryše."

„Takže jsem bez práce..." došlo Eliasovi.

„Lepší bez práce než pod drnem," odvětil Anton.

Na to Elias odešel do ložnice, usedl na postel a sklopil hlavu do dlaní. Lia se usadila vedle něj: „Každé odpoledne a celou noc tu budu s tebou. Budeme tu spolu. Jako tenkrát. Jen už si nebudeme muset ubližovat."

Elias se na ni pousmál, ale ve skutečnosti přemýšlel o tom, že všem přidělává jen starosti. Pak zaslechl z kuchyně rozhovor mezi Irynou a Antonem. „Copak ten kluk nemůže aspoň jednou něco odkývat bez toho, aby vzdoroval?" lamentoval Anton.

„Je podrážděný a má bolesti. Mohl by ses pokusit do něj aspoň trochu vžít," odpověděla mu Iryna.

„Nestačí, že se mu snažím zachránit krk, i když tím ohrožuju celou rodinu? Ještě bych kolem něj měl chodit po špičkách, abych se ho náhodou nedotkl? Je to dospělej chlap. Voják, u všech Bohů!"

„Hodně si vytrpěl."

„A Dahlia snad ne? A aspoň s tou je kloudná řeč. Ta jeho azmarinská tvrdá hlava. Kieran kvůli němu musel odejít, Dahliu vydírá samotná vrchnost, doktorovi už jsme zaplatili tolik, že by si mohl postavit další barák. Ale ne, ta jeho dubová palice nepochopí, že by se měl skrývat. Jako včera... Když se musel předvádět na té slavnosti..."

Lia vstala a zavřela dveře, aby je neslyšel: „Neposlouchej je, miláčku. Nepřišli jsme se sem skrývat. Chápu, že jsi z toho už vyčerpaný a máš vztek," chytila ho za ruku.

„Vím, že to nebyla chyba, sem přijít," opáčil jí. „Udělal bych to tisíckrát znovu, i za tuhle cenu. Protože ty jsi svobodná, Lio," řekl jí. Pak se na chvíli odmlčel. Nenacházel slova. Nemyslelo mu to. Nevěděl, co dál. Když z postýlky zakňourala Iri, pohlédl prosebně na Dahliu a ta vzala dítko do náručí a usadila se vedle něj: „Opatrně," řekla a tím ho vybídla, aby se jí dotkl. Elias hladil dítě po hlavičce. „Jsi v bezpečí, miláčku," řekl jí. Věděl, že to jako Azmariňanka bude mít ve městě těžké a udělal by cokoli, a by jí toho v budoucnu ušetřil.

Následující dny byl ticho. Jedl, co mu dali, spal, když šla spát Dahlia s Aurim. Dělal vše, aby nezpůsobil ještě větší napětí. Ale v duchu tiše přemýšlel, co bude dělat dál. Městem se nesly zprávy o dalších vraždách. Vždycky se stávaly poblíž náměstí. Sem tam někdo viděl utíkat od oběti člověka v masce, ale strážníkům se nepodařilo nikoho chytit. Martin jejich domácnost po týdnu opustil, ale každý večer se k nim chodíval navečeřet, aby nebyl sám. Většinou mu přitom tekly po tvářích slzy.

Když tak uplynuly asi dva týdny, Eliase napadlo, že by odtamtud mohl odejít. Ne napořád. Ale na chvíli. Aby už neohrožoval svou rodinu. Přes den, když nebyl nikdo doma, býval zamčený. V noci si k sobě bral klíč Anton. Ale přesto se Eliase ta myšlenka nepustila. Sepsal Dahlii dopis a když šla Iryna k nočnímu porodu a všichni spali, sbalil si pár věcí, do kapsy hodil nějaké donáry a ukryl se v koupelně. Pak, když přišla a položila na stůl klíč, vyčkal, až zajde do ložnice oznámit Antonovi, že dorazila. Pak si odemkl a zmizel odtamtud.