Nechtěný dar (pt. 2)

160. Rozdíly mezi mužem a ženou (M)

 V těch pár dotycích, o které se Juri pravidelně pokoušel, pro ni byla spousta pocitů. Často cítila stud, ale zároveň hrdost, že ho dovede nechat se u ní uspokojit. Nikoli na ní. Ale vedle ní. S rukama na jejím těle. Juri nejspíš chápal některé z jejích pocitů. Když ráno po takových večerech vstávali, byl ohleduplný. Alespoň od té chvíle, kdy pochopil, že pro ní to večer neskončí. Ona se ráno stydí a potřebuje odstup. A tak vstával první, nechal jí chvíli na převlečení a poklidně se nasnídali. Taky jí odnesl jedny ze šatů na přešití. Měla v nich teď malou vyndavací vycpávku, aby jí netlačily na poraněné ňadro. Když je od něj přejímala, jen tiše poděkovala a sklopila zrak. Chtěla odejít, ale on na ni zavolal: „Miro..."

Vzhlédla k němu a on se na ni usmál: „Dělám ti to teď moc těžké?" zeptal se a ona nijak neodpověděla. Nevěděla, zda by se chtěla vrátit v čase, než začal s těmi něžnostmi. Jeho doteky milovala, její tělo je očividně milovalo. Prahlo po nich. Ale bála se toho tlaku, který z něj cítila mezi nohama. Nakonec namísto odpovědi šla k němu a políbila ho na tvář. A pak utekla jako malá holka.

Když zase navštívili Delgadovi, připadala si jinak. Běžně ji Juri nechal si sednout, kam chtěla. Sám vyhledával Eliase a povídal si ostatními, zatímco na ni po chvilkách pomrkával. Ten den si sedl a kývl k ní. Mira by k němu stejně šla. Vždycky ho následovala jako pes u nohy, pokud jí nenakázal, ať zůstane. Sedla si k němu a on jí objal kolem pasu a políbil na tvář. Všichni přítomní viděli, že je něco jinak. Dimitrov si je prohlížel ze všech nejdéle. Ale Mira se nemohla přestat usmívat. Cítila se v bezpečí. Sama mu pak vlepila pusu, zrudla jí přitom líčka, ale tváře jí hřály pěkně. Byla šťastná. Lia se uzdravovala. Dokonce si za nimi přišla s Eliasem na chvíli sednout do kuchyně. Držela se u něj a Mira v ní na okamžik viděla sebe. I když měla za to, že Lia je mnohem statečnější než ona nebo snad mnohem míň poničená, teď rozuměla, že jejich cesta si byla velmi podobná.

Až, když se vraceli domů, Miře úsměv ze rtů zmizel. „Neměla bys mě líbat na veřejnosti," oslovil ji Juri s něčím, co jej zjevně už chvíli užíralo.

„A... ale my byly u Delgadových. A... a Lia to taky dělá."

„Oni nejsou jako my, Miro," zarazil ji.

„Ale ty..."

„To, že to udělám já, je běžné. Ty jsi žena. Zasloužíš si rozmazlovat. Ale já jsem muž. Mám určitou vážnost, jestli mi rozumíš. Nezlobím se na tebe, jen nechci, abys to příště dělala."

„Tak... tak já nebudu," vykoktala překvapeně. Byl to zase jeden z těch dnů, kdy nechali děti u prarodičů, ale Mira neměla chuť na žádné něžnosti. Když se k ní Juri přisunul a začal se svým obvyklým osaháváním a líbáním, zavřela oči a řekla: „Chci, abys odešel."

„Cože?" nechápal Juri.

„Nebo půjdu já," vyslovila teď již rozklepaným hlasem a začala se zvedat, když mu zřejmě došlo, že narážela na jeho slib.

„Ne, půjdu já," prohlásil a popadl polštář. Před schůdky se zastavil a otočil se na ni: „Nečekal bych, že se urazíš."

Už chtěl odejít, když se Mira dala do pláče. Vlastně si myslela, že už je pryč. Ale on najednou seděl na kraji postele.

„Co ti zase přelítlo přes nos, srdíčko? Copak na té puse tak záleží?"

„Já... já bych chtěla, abychom byli jako oni," vyhrkla.

„Jako Delgadovi? Ale to by byl hřích, Miro. My máme svého boha a své zvyklosti."

„Jenže já je neznám. Neumím to. A připadá mi to složité. Copak já nemůžu milovat stejně jako ty? Když ani nevím, co můžu na veřejnosti, jak mám vědět, co můžu tady..."

„V posteli?" odtušil Juri. „Můžeš dělat, co si budeš přát, asi kromě... Víš, určité polohy asi..."

Na to Mira rozčíleně zatnula rty do bílé linky. „Jsem zmatená, Juri. Mám pocit, jako bych nebyla svobodná. Stydím se, že dělám věci proti tvé vůli. A že je dělám, protože jsem tak hloupá, že mi to nedojde. A nechci tě u sebe protože se bojím, že se vedle tebe nedovedu teď cítit pěkně," vychrlila ze sebe a odměnou jí překvapivě bylo Juriho ticho. Mlčeli pár minut, než přešel vedle ní a objal ji: „Pojď sem, srdíčko." Hladil ji po zádech a po další chvíli řekl: „Pamatuji si dost jasně, jak jsi sem přišla. Na všechno jsi jenom kývala nebo kroutila hlavou. A já jsem pyšný, že mi dovedeš říct, jak se cítíš. Protože, jak vidíš, já jsem mnohem větší hlupák než ty. Myslel jsem, že ses jen urazila. Nečekal jsem, že tě to tak vzalo." Odtáhl jí od sebe a zadíval se jí do očí: „Budu ti dobrý manžel, slibuji. Ale i já potřebuji, abys se mnou byla trpělivá. Jsem Gumen, Miro. Nejsem jako Elias. A nedochází mi, že tobě doma tyhle věci vštípit nestihli. Já naše bohy z duše uctívám, Miro. Ale tebe ctím také. A chci, abys dělala, co tě činí šťastnou," pohladil ji po slzami zbrocené tváři. „Konec konců nikdy nemůžeš příliš hřešit, když hřešíš se svým manželem."

Mira kývla: „Děkuju. Ale já už tě líbat nebudu, když se ti to nelíbí. Udělala jsem to, protože jsem si myslela, že ano."

„Ale líbí, Miro," přerušil ji. „Moc se mi to líbí. Jde jen o zvyk. Když nad tím teď přemýšlím, tak je to pitomý zvyk." usmál se na ni a vstal.

„Nechceš zůstat tady?" zeptala se ho Mira.

„Jestli chceš ty?"

„Chci jít spát," cítila se najednou strašně unavená. „A chci, abys spal vedle mě a objal mě."

„Tvé přání je mi rozkazem," odpověděl a vzápětí už usínala na Juriho hrudi.