Nechtěný dar (pt. 2)

81. Kresba (J)

Od té doby, co jí to Dahlia řekla, nepromluvila. Jen se klepala a plakala. Sotva Juri vešel dovnitř, chtěl k ní vykročit a sevřít ji. Ale ona se přitiskla ke stěně. V rukách držela panenku. Vlasy měla slepené špínou, šaty ušmudlané. Byla hladová a vyděšená. Ale byla doma, kde se o ni mohl postarat. Nakrmit ji a zatopit v kamnech, aby se zahřála. Dřív se Eliasovi divil, že byl schopný provést Lie všechny ty odporné věci. Teď jako by to aspoň částečně pochopil. Byl odhodlaný Miru prosit, aby si ho vzala. Ne protože ji miloval. Ale protože považoval za svou největší povinnost hned po ochraně dětí ochránit ji.

Ačkoli si nebyl jistý, jestli je Mira schopná ho plně vnímat, považoval za nutné ji informovat o tom nejdůležitějším: „Zítra ráno dorazí naši a děti. Jen na svatbu. Doprovodí nás do Dómu. Vím, že to pro tebe bude teď náročná cesta, ale Dahlia ti pomůže... A taky chci říct, že ta svatba proběhne jen s tvým souhlasem. Ale já osobně považuji sňatek za rozumný." Dořekl a chystal se znovu odejít, aby Dahlia mohla Miře pomoci do podkroví, kde ji umyje a uloží. Pak se ale zarazil: „Na tom, co k tobě cítím. A jak tě vnímám, se nic nezmění, Miřičko. Uděláme to proto, abych tě ochránil. Nemyslím přitom na sebe. Nikdy bych ti úmyslně neublížil."

Mira se pokusila přikývnout a pak se zavřenýma očima promluvila: „Mohla bych dostat tu knížku? Já vím, že jsem si zasloužila, abys mi ji vzal. Jen na chvíli... Prosím..." řekla a to ji tak vysílilo, že se jí začaly klížit oči. Aby byl Juri sám k sobě upřímný, úplně na ni zapomněl. A teď se trochu zastyděl, že ji Miře nevrátil už dřív. Vyšplhal nahoru do podkroví a přinesl Miře knihu s prázdnými listy. Když jí ji podal, otevřela ji a přitiskla listy k hrudi. Lia k ní pak usedla a Mira k Juriho údivu vzala knihu, ukázala jí stránku a přiložila prsty ke kresbě: „To je moje maminka," řekla roztřesenými rty. „Snažila jsem se ji nakreslit tak, jak si ji pamatuji. Ale už se mi její rysy vytrácejí."

„Hlavní je, že ji pořád nosíš ve svém srdci," řekla Dahlia. Zato Juri byl tím naprosto vyvedený z míry. „Promiň, Miro. Neměl jsem ti to brát," řekl a se sklopenýma očima vyšel na zahradu. V podzimní chladné noci se tam usadil, zatímco k němu doléhal rozhovor stráží. Když zahlédl blížícího se Eliase, vyhrkl: „Ať dělám, co dělám, vždycky mám pocit, že jí ubližuji. A přitom s ní nemám zlé úmysly."

„Tenhle pocit znám," řekl Elias a usedl vedle něj.

„Ale ty vypadáš, že se s tím vyrovnáváš tak nějak líp."

„To je ta moje zatracená vojenská krev. Dovedu se tak akorát rozčílit."

„Docela se stydím," svěřil se mu pak. „S Galinou jsme si své manželské povinnosti plnili po tmě."

„Ale předpokládám, že před dětmi..." ušklíbl se Elias.

„Byly malé. A už spaly. Tohle je dočista jiný."

Elias usedl vedle něj a dal mu ruku na rameno: „Před dvěma lety mě švagrová prokoukla. Byl jsem s Liou v umývárně a nezamkl. A ona se k nám vrátila pro šálu, kterou si zapomněla. Slyšela mě říkat Lie, že ji miluji. Chtěla po mě, abych Liu zbičoval a znásilnil."

„A ty jsi to udělal?"

„Zbičoval jsem ji," řekl Elias. „Ale vzít si ji jsem nedovedl. Pro mě tyhle věci vždycky vycházely ze srdce. Dovedl jsem to udělat z lásky i z nenávisti, to nezapírám. A byl to ten nejodpornější čin, kterého jsem se vůči Lie dopustil. V té době jsem k Lie necítil ani špetku nenávisti. Ale z lásky bych jí tak dovedl ublížit. Kdybych věděl, že ji tím ochráním. Jenže já věděl, že tím nic nezměním."

„A myslíš, že já tím něco svedu?"

„Koupíš Miře čas, aby našli skutečného vraha. Pomůžeš jí u výslechu. A budeš jí oporou, pokud prohrajete..." odpověděl na to Elias. „Být tebou bych si o tom s ní ještě předtím promluvil. Nemyslím sňatek. Myslím svatební noc. Řekni jí, jak to vnímáš ty. Že se taky stydíš a máš strach z budoucnosti."

„Mira ke mně má jako manželka vzhlížet," argumentoval proti Juri. Na to se Elias ale jen ušklíbl: „Nojo, Vy Gumeni a Vaše neschopnost jednat se ženami jako se sobě rovnými."

Když se pak vraceli do domu, Mira už byla s Liou nahoře. Chvíli se ozývalo cákání vody, pak nastal klid a krátce po půlnoci slezla Lia po žebříku do světnice a přivřela za sebou dvířka. „Uvařila jsem jí silný odvar z bylinek na spaní a namazala jsem jí ranky a jizvy."

„A říkala ještě něco? Souhlasí?" zajímal se Juri.

„Ne. Jen povídala něco o mamince a chtěla mít tu knížku na stole."

„Rozhněval jsem se na ni, že si celý den kreslila a práce stála. Ale nevěděl jsem, že kreslila svou matku," dal se do své obhajoby. Jenže Lia se na něj nehněvala. „Ustelu si nahoře," řekla. „Ale byla bych ráda, kdyby Elias spal v kuchyni a ty v komůrce. V noci sem občas zajdu a nerada bych tě rušila. Nejsme s Eliasem zvyklí spát bez sebe a potřebujeme mít jistotu, že je ten druhý v bezpečí," objasnila mu jako by to bylo naprosto přirozené. Juri na to jen se špetkou závisti a lítosti kývl a zavřel se v komůrce.