Nechtěný dar (pt. 2)

159. Prsa a zadek (J)

„Chtěl bych, aby jí přitom se mnou bylo tak pěkně jako mě," svěřil se se zarudlými tvářemi Eliasovi. Nemyslel si, že se odhodlá řešit své milostné trable s ním. Ale potřeboval radu. Ještě se k tomu neodhodlal. Ale pokud existovala šance, že by se spolu mohli milovat, pak to chtěl zkusit. Přemýšlel o tom, že by se snad dovedl udržet, aby neotěhotněla. Nebo by se sebe mohli jen dotýkat. Tak rád by si zase vyměňoval s ženou intimnosti. Nejen s ledajakou ženou. S Mirou. Do nevěstince by teď, když byl ženatý s ní, nepláchl. Ale zároveň se musel přiznat, že jako vdovec věděl o ženském potěšení tak málo, až se za sebe styděl. Kéž by mu Galina aspoň jednou řekla, co má dělat, aby ji potěšil. Ale to ne. Párkrát vzdychla, a pak už byl konec. Juri se od ní unaveně odtáhl. Ona se zahalila a dál už mluvila o tom, co je potřeba nakoupit nebo udělat. A on si teď uvědomoval, že to tenkrát brala jako povinnost. Stejně jako vaření nebo praní. Když bylo po všem, neměla potřebu to s ním řešit. „Může se to vůbec ženám líbit?" vyhrkl otázku, která mu zpytovala v hlavě.

Elias se na něj užasle zahleděl: „Vy Gumeni jste někdy pozoruhodní," ušklíbl se. „Aby toho muž věděl tak málo o osobě, se kterou tráví tolik času. Vždyť jsi byl ženatý, Juri."

Lia klidně spala kousek od nich. Hlavu měla převázanou šátkem a peřinu až ke krku. Juri se na ni zahleděl.

„Neslyší nás," ujistil ho Elias.

„Kozlíkové kapky?"

„Karty. Dvakrát nás s Antonem obehrála. Už se zase dostává do formy," ušklíbl se Elias a Jurimu se zdálo, že je na ni dokonce pyšný. On sám si nedovedl představit, že by Miru k takové zábavě pustil. Sklonil se k ní a pohladil ji po tváři: „Je úžasná." Na chvíli jako by se ztratil v myšlenkách, než se obrátil zase na Juriho: „Ženy si to můžou s námi užít ještě mnohem víc než my s nimi. Jen musíš vědět, kam dát prst a co olíznout," zasmál se svému nemravnému vtipu.

„Olíznout?" opakoval po něm.

„Ještě mi řekni, že jsi nikdy neslyšel o klitorisu."

Juri v tu chvíli pokrčil rameny: „To je azmarinsky?"

„Ne, ale teď si trochu připadám, jako kdybych mluvil starou gumenštinou. Nevím, jestli mi nerozumíš nebo si ze mě děláš srandu."

„Nedělám. Na rozdíl od Vaší kultury, u nás se tyhle věci, co se týká žen, moc neřeší."

„Tak jo," přikývl Elias. „Dostaneš ode mě přednášku. Ale opovaž se to pak zbabrat."

Mluvil dost detailně a Jurimu zabralo dost času, než se dovedl odosobnit a soustředit se na to, co by měl dělat. U Delgadových strávil celé poledne. Mira chtěla počkat, než se Lia probudí, aby se s ní pozdravila. A pak jí zase musela vyprávět každou drobnost, která se jí za těch pár dnů udála. Juriho touhu po ní naštěstí vynechala.

Děti ten večer od prarodičů nevyzvedli. Juri počítal s tím, že nejspíš budou potřebovat chvíli pro sebe. Aby se vyplakala, kdyby viděla, že Lie není dobře. Ale Lia se zdála sice ostražitá, ale mnohem živější a šťastnější než posledně. A Juri měl teď náladu využít svých poznámek a pokusit se k Miře dostat blíž. Večer jí opatrně pomohl do lázně. Příliš se na ni nedíval, ale myl jí vlasy a vyprávěl. Vzpomněl si na oblázkové pláže, po kterých se ubírali k domovu. Vyprávěl jí o nich. Taky o rybách, které v nich plavaly. Ryby byly ve Stakarinu drahým zbožím. Přes město tekla z lesa řeka. Ale ryby by asi raději hlubší tůň.

Oblékl ji, natřel mastí a odnesl do postele. Mira se na něj usmívala. Působila spokojeně, i když moc nemluvila. To mu dalo naději. „Chtěl bych něco zkusit, srdíčko," řekl jí a ona k němu udiveně vzhlédla. „K ničemu tě nenutím. I když... vlastně k něčemu ano. Chtěl bych, abys zavřela oči a řekla si, že to takhle má být. Že jsi v bezpečí u mě. A že tě moc miluju."