144. Lia už nemá moc času (E)

21 1 0
                                    

 Lia se čím dál tím víc stahovala do sebe. Připomínala hadrovou panenku. Kdyby jí teď unesli, asi by ani nevzdorovala. Nesnažila by se dostat zpátky k němu. Protože ani u něj už vlastně nebyla. Elias s ní trávil veškerý možný čas. A taky na sebe převzal co nejvíc péče o děti. Nevěděl, kolik dnů ještě mají. Nikdy dřív by si nedovedl představit, že bude tak klidně bez boje odpočítávat jejich společný čas. Bojoval by o ni. Donutil by jí žít. Jenže použitím tvrdé síly na křehkou odkvétající květinu by jen setřásl zbytek okvětních lístků. „Říkala jsem ti někdy, co znamená Dahlia?" zeptala se ho Lia tiše, když ji v noci svíral v náručí a bál se usnout, aby se neprobudil bez ní.

„Ne, miláčku, neříkala," odpověděl jí, načež k němu vzhlédla a prozradila mu: „Je to květina. Má obrovské květy v barvě zapadajícího slunce."

„Viděla jsi jí někde ve městě?" zeptal se jí Elias, načež Dahlia zakroutila hlavou. „Rostou na jihu Guménie. Já ji viděla jen nakreslenou." Slabě ho rukou pohladila po hrudi a pak se zeptala: „Co znamená Elias?"

„Bohu zaslíbený," odpověděl s hořkou pachutí v ústech. „Pro druhé dítě na jihu a západě Azamarinských vrchů docela běžné jméno. První dítě pro rod, druhé pro boha..." ušklíbl se.

„Myslela jsem, že máš svého Boha rád."

„Rád?" opakoval po ní. „Věřím, že nás někdo vidí a soudí naše činy. Ale po tom, co jsem všechno už viděl, si myslím, že s tou všemohoucností je to trochu jinak. Nebo má jen příšerný smysl pro humor."

„Chtěla jsem převzít tvou víru," řekla mu. „Tam v Severopolu. Prosila jsem o to Paskala," dala se do pláče. „Já se moc bojím, že se tam nesetkáme, protože nemám tvojí víru."

„Setkáme, miláčku," řekl jí. „Vím, že my dva spolu budeme už navždy. Nehledě na to, jak dlouho budeme bez sebe, zase si k sobě najdeme cestu. Teď prosím přestaň plakat, vysiluje tě to."

Lia na to přikývla, zavřela oči a usnula. Až poté si dovolil také usnout. Nespal dlouho. Nad ránem už byl zase vzhůru. Hladil jí po chmýří, které Lie teď rostlo na hlavě. Snažil se přitom nedotýkat strupů na místě, kde se sama uhodila. S prvními paprsky slunce ho vyrušilo zaklepání nasvědčující tomu, že nebyl jediný, kdo měl dlouhou noc. „Dále," vyzval a dovnitř vstoupil Paskal. „Smím se podívat na svou sestru?" zeptal se ho ostražitě.

Elias na to kývl. „Ale potichu. Lia i děti ještě spí."

„Nelíbí se mi, jak se k ní chováš," řekl mu, načež si vysloužil Eliasův nechápavý a pobouřený pohled.

„A jak se podle tebe ke své ženě chovám?"

„Jako by byla tvůj majetek. Když se ti to hodí, naliješ jí opiáty."

„Tak mi řekni, co mám dělat?" zeptal se ho Elias. „Darovat jí Chakarovi jako jsi udělal ty?"

„Já se za to mnohokrát omluvil."

„A teď mě chceš poučovat... Proč? Nestačí ti, že jsme ti dali střechu nad hlavou? Šaty a jídlo?"

„Chci být se svou sestrou sám. Chci vědět, jak se doopravdy cítí."

„Tím riskuješ, že ji zabiješ."

„Hnusí se mi, co se z mé sestry stalo."

„I mě," odpověděl mu po pravdě Elias, i když to myslel jinak. „Ale špatné srdce měla nejspíš ještě před tím, než mě potkala. Kvůli tomu se na mě hněvat nemůžeš. To je úspěch Todora Chakarova. Ten vzal malé děvčátko a zasel mu do srdíčka hrůzu."

Lia se v jeho náručí pohnula a Elias ji políbil na čelo: „Jen spi, broučku. Ještě není ráno."

„Taky bys měl spát," zamumlala na to. „Vypadáš moc unaveně. Vím, že je to kvůli mně."

„Tak dobře, lásko. Půjdu taky spát," odpověděl jí, ale dál nehnutě hleděl na Paskala. Teprve, když si byl jistý, že spí, řekl: „Ty umíš taky starou gumenštinu?"

„Trochu," odpověděl mu Paskal. „Ale jestli si myslíš, že se vyhneš tomu, abys mě nechal s ní promluvit, nějakým bezvýznamným rozhovorem, kterým si mě možná nakloníš na svou stranu..."

„Ničemu se nevyhýbám," řekl Elias. „Já starou gumenštinu neumím. Jestli si s ní potřebuješ promluvit tak, abych ti nerozuměl, tak ten jazyk použij."

Teprve, když odcházel, Elias si uvědomil, že by mu mohl být užitečný. „Potřeboval bych někam jít," zarazil ho. „A budu kvůli tomu nejspíš muset Lie zase dát něco na spaní."

„Vy Azmariňani jste fakt nechutní," odvětil Paskal, než ho Elias stihl přerušit: „Zůstaneš u ní, než se vrátím. A nebudeš se na nic vyptávat."

„Dimitrovi mi říkali, že sám nikam nesmíš."

„To jsem si mohl myslet," usmál se pro sebe Elias. Ale tentokrát jim nic nevyčítal. Teď už si byl jistý, že ho milují jako vlastního syna. Byli rodina, kterou nikdy neměl, i když měl otce i bratra. A taky měl Verity. Alespoň ona celý život chtěla být jeho rodinou. Protože nebyl tak krutý jako muž, kterého si vzala. Možná i kdysi toužila, aby si vzala jeho a ne jeho bratra. Aby Mary neexistovala a Pastor zmizel k čertu. Věděl, že jí svým útěkem z Lightmondu dost zavařil. Ale nebyl ochotný se té myšlence poddat. Protože pro něj neexistovala jiná možnost. Nikdy by se jí neomluvil za to, že zachránil život své ženě a dcerám.

„Dělám to pro ni. To mi musíš věřit. Lia už nemá moc času a já chci, aby viděla svůj vysněný dům."

„Chceš jít krást?" zeptal se ho.

„Chci si vzít něco, co je po právu moje. Tak co?" zeptal se ho.

Paskal na to po chvíli přikývl: „Jak dlouho myslíš, že ještě má?"

„Nevím. Bojím se, že jí při dalším záchvatu selže srdce."

Dahliin bratr chvíli přecházel po místnosti a nervózně se drbal na zátylku. Pak pokrčil bezradně ramena: „Tak co s tebou, Azmariňane. Chci pro svou sestru to nejlepší a snažím se věřit, že pro ni chceš to nejlepší i ty. Co mám dělat?"

„Podej mi makové mléko," rozkázal mu na to Elias.  

Nechtěný dar (pt. 2)Kde žijí příběhy. Začni objevovat