Nechtěný dar (pt. 2)

145. Azmarinské peníze (D)

 Když jí přiblížil k ústům lžíci s makovým mlékem, chtěla jej odmítnout. Nečekala, že by jí ho teď dával. Nebyl k tomu důvod. Těšila se na snídani v jeho náručí. Poprvé po dlouhé době se opravdu na něco těšila. Slabě, ale přeci. Pro její srdce to stačilo. Ale pak jí vnutil tu hořkou tekutinu a ona se propadla kamsi do tmy. V mysli jí vyvstávala zase ta místnost. Zdi z kamene, Chakarův alkoholový dech a bolest v podbřišku. A pak najednou odešel a zmizely i řetězy. Lia se odtamtud rozběhla, ale zarazila se uprostřed chodby. Jako politá ledovou vodou zírala na houpající se kolébku. V obavách přistoupila blíž, kde vedle ohořelé panenky zahlédla cosi v oblečku její Selii. Obličejíček měla posetý puchýři. A Lia se od toho pohledu nemohla odtrhnout. Chtěla utéct, ale nohy měla přilepené k zemi. Dala se do hlasitého křiku a odpovědí jí byl Paskalův hlas. Najednou stál za ní. „Vrať se do pokoje, Lio. Tady nemůžeš být. Svojí rodině už beztak nepomůžeš."

„Ne, já se tam nevrátím," vykřikla. „Musím být u ní."

„Copak mě neposloucháš? Otec říkal, že jsou s tebou jen samé starosti. Možná už tomu taky začínám věřit."

Lia v tu chvíli spadla na zem. Jako by se její nohy konečně osvobodily. Namísto, aby ho poslechla, však ten zubožený uzlíček vyňala z kolébky a začala chovat. „Jsi u maminky," opakovala své dcerce. „Promiň mi, že jsem na tebe nedala pozor, miláčku."

„Dahlio, notak, musíme jít," zavolal na ní naléhavě Paskal, pak k ní přiběhl a začal s ní třást. Děťátko se z Liina náručí rozplynulo a ona si uvědomila, že leží v posteli ve Stakarinu. „Seli, kde je Seli," vyhrkla. „Dám ti jí, jen klid," slyšela Paskalův hlas. To jí nepřipadalo správné. Tak to nemělo být. „Kde je Elias?"

„Šel se jen umýt," odpověděl Paskal, ale ona měla pocit, že jí lže. „Musím ho hned vidět, prosím... Já nechci, aby se mi to zase stalo. Bude to moc bolet..."

Zaslechla bouchnutí venkovních dveří a Antonův rozčílený hlas: „Co sis sakra myslel? Kdyby se ti tam venku něco stalo."

„Jsem v pořádku," zaslechla Eliasův hlas a ten působil jako balzám na její nemocnou duši. „Jsem v pořádku," slyšela ho pak opakovat hlasitěji, když vstoupil do pokoje a všiml si, že je vzhůru. Vrhl se k ní a pevně ji objal: „Promiň mi to, miláčku. Promiň. Neublížil jsem ti moc?"

Lia nebyla schopná odpovědět. Jen se k němu tiskla a zhluboka vdechovala jeho vůni: „Promiň... promiň..." opakoval a pak ji začal líbat na tvář. Zarazil se až ve chvíli, kdy si uvědomil, že by se od ní mohl nakazit. Bylo jí zle z toho, že je pošpiněná. Rozplakala se a on jí začal kapesníkem otírat tvář.

„Řekneš nám k tomu něco?" zeptal se ho Anton, na což Iryna smířlivěji pronesla: „Měli jsme strach, synku."

Elias na to přikývl a vytáhl z kapsy nejprve dopis: „Šel jsem za Verity."

„A to jsi už zapomněl, jak se ty její spratci k děvečce chovali."

„Nezapomněl. Nešel jsem se s ní bratříčkovat. Chtěl jsem jenom..."

„Co?" skočil mu Anton do řeči.

„Na to vytáhl z kapsy váček s penězi a obrovské zlaté náušnice. Lie na nich hned ulpěly oči. Sama náušnice nenosila. Gumenky si uši nepropichovaly. Prohlížela si zvědavě veliké zelené kameny a na chvíli úplně zapomněla na tu noční můru. „Ty jsou pro tebe, miláčku," řekl jí.

„Já si je ale nemůžu vzít na sebe. Nemám propíchnuté uši," oznámila mu nechápavě.

„To nevadí. Můžeme z nich jednou nechat udělat přívěsek nebo náramek."

„Nebo si nechám propíchnout uši," vyhrkla. Ta představa ji neděsila. Naopak. Konečně na chvíli zapomněla na svou holou hlavu a smýšlela o sobě jako o té staré Lie s vlasy do pasu. Té by takové pěkné náušnice moc slušely. I když často pochybovala o své kráse. Teď by si za to nejraději vynadala.

„A mám ještě něco," řekl a vytáhl z kapsy kožený váček. „Verity je pryč. Nenašel jsem ji. Rozhodla se vrátit. Nechala nám nějaké šperky, tak jsem je rovnou zašel prodat. Nic jsem si nenechal. Chci, abychom za to dokončili náš dům," podal peníze Antonovi a ten váček potěžkal.

„Vím, co chceš říct. Že to jsou Azmarinské peníze a..."

Anton mu ale skočil do řeči: „Jsem na tebe moc pyšnej, kluku. Ale jestli ještě jednou vytáhneš sám nohu z domu, tak tě přerazím," hlas se mu chvěl dojetím. I Lia byla dojatá. Ale mnohem více zmatená. Nepočítala s tím, že by pro ni Elias něco takového udělal. Že by si vzal peníze, které patřily Delgadovým. Jako by se přihlásil k jejich odkazu. Ale udělal to kvůli ní. A uvnitř ho to muselo bolet.

„Mohl bych být na chvíli s Liou?" zeptal se pak a kývl k Aurimu, který se schovávala za Iryninou sukní, aby šel rovněž dovnitř.

„Promiň, že jsem tě uspal," zašeptal a ona vztáhla ruku směrem k postýlkám: „Prosím..." zašeptala nyní vysíleně. On to pochopil a přinesl k ní postupně obě holčičky. „Jsou v pořádku," řekl, jako by to sama neviděla.

„Zdálo se mi o Seli. Byla celá popálená..." rozplakala se a sevřela dítě, takže se probudilo a začalo hlasitě protestovat a mlít sebou.

„Myslím, že to cítí," napadlo Liu. „Že kvůli mně málem umřela."

„Nebylo to kvůli tobě," opravil ji, ale ona se nedala přesvědčit: „To já jsem s nimi nechtěla zůstávat doma samotná. Bylo mi to málo. Mě, která jsem se dřív dovedla spokojit s tak málem. Jen s myšlenkou, že mě možná miluje azmarinský voják."

Oči se jí zase začaly klížit: „Nezasloužím si ty peníze."

„Kdo jiný, když ne ty?" zeptal se jí.

„Kdokoli, kdo si tebe a dětí bude vážit víc než já," odpověděla mu azmarinsky. Nechtěla, aby její nevděk zaslechl Auri. Toho nechala spočinout těsně vedle svého obvázaného ramene. Proto ji překvapilo, že jí tím samým jazykem odpověděl: „Ty nás máš ale moc ráda, maminko."

„Když spíš, trochu Auriho učím," přiznal Elias. „Chtěl se ten jazyk učit sám."

„To je dobře," řekla na to Lia. „Budeš potřebovat někoho, s kým si budeš moct popovídat svým jazykem."

„Ty chceš zase někam odejít, maminko?" zeptal se vyděšeně chlapec. Elias se zatvářil ublíženě. Dokonce v jeho očích poznala vztek. Takové silné city na něm dlouho neviděla. „Tohle ne, Lio. Takhle se to nedozví," řekl jí podrážděně. Lia pochopila, že přestřelila. Elias sice tvrdil, že si na svou matku už nepamatuje, ale Lia věděla, že bolest z její ztráty jej tíží dodnes. „Já... já mu to nemůžu vysvětlit," řekla Eliasovi. „Nedovedu to." Auri měl po většinu života jen jí a ona měla jen jeho. Nedovedla si představit, že mu sdělí, že se chystá odejít ze světa. Dobrovolně a poklidně. Protože její tělo už nemá sílu bojovat. I když duše by si to moc přála.