Nechtěný dar (pt. 2)

105. Zrcadlo (E)

 S odchodem nezvaných hostů zavládlo v domě konečně větší ticho a soukromí. Elias se pro sebe musel usmát jako malý kluk, když si konečně přiznal, na co od rána ten den, když se rozloučili se Stasi a Dariem myslel. Před očima měl představu Lii. Nahé. Bez zbytečných příkras si přiznal, že ji zase nutně potřebuje vidět a sahat na ni. Z té představy mu mravenčilo v rozkroku. Ještě ve dveřích, zatímco se loučili s Antonem odvážejícím Stasi a Daria na dostavníku, ji chytil za ruku a do ucha jí azmarinsky zašeptal: „Chci tě."

Lia se mu podívala do očí a s naprosto vážným výrazem slabě kývla. Nerozuměl té reakci, dokud nezašli dovnitř a Lia se nezeptala Iryny, jestli by mohla na chvíli pohlídat v kuchyni všechny děti. Pak s ním šla do ložnice, stáhla si šaty i košilku a on konečně viděl její ňadra, zjizvené břicho od konců biče a překvapivě oholený klín. Počítala s tím, že po ní musí už moc toužit. Pak ho ale překvapila ještě víc. Stoupla si k zrcadlu a s pohledem na svůj odraz řekla: „Jestli mě chceš, tak si mě vezmi."
„Co to má být za hru?" vyhrkl Elias nejistě.

„Žádná hra," pronesla. „Chci to. Tvrdě a vášnivě."

Elias k ní přešel. Stále oblečený jí pohladil po zjizvených zádech: „A co když mám strach?" zeptal se.

„Neměj," odvětila. „Znáš mě. Už snad dovedeš poznat, když se to stane..." až nyní se její hlas slabě roztřásl. A jemu došlo, proč se v poslední době tak často dívala do zrcadla.

„Nechceš, abych byl něžný?" zdržoval ji svými otázkami, ale raději se zeptal.

„Chci," pronesla. „Buď tak něžný, jak dovedeš. Mám příliš křehkou duši, abych zvládla ti být jen tak vydaná na milost. Ale chci to s tebou zažít. Ne jako tenkrát, když jsi mě nenáviděl." Otočila k němu zrak a on si v jejích očích všiml bolesti. I když mu odpustila, ta vzpomínka se nemohla jen tak rozplynout. Ani by to po Lie nikdy nechtěl. „Chci, abys myslel na to, jak po mě toužíš," vzala jeho ruku a položila si ji na ňadro. Druhou si dala na bok: „a jak moc mě miluješ. Na to, že jsem tvoje žena a ty jsi jenom můj. Protože na to budu myslet i já."

Elias přikývl. Vždycky, když mluvila jako kdyby věděla o tolik víc o životě než on, jej ovládlo podivné kouzlo. Vzrušovalo ho to. Svlékl se a nahý k ní přistoupil. Údem se začal otírat o její zadek, zatímco ji k sobě přivinul. Vzdychal jí do ucha a měl dojem, že to nezvládne. Že k ničemu ani nedojde, protože se tomu pocitu poddá příliš. Hladil její tělo, laskal jí jizvy na zádech, mazlil se s ním. A přitom se občas podíval na odraz v zrcadle. Na to, jak se jí zrychleně vzdouvala hruď, ale přitom ho hladila po vlasech, když jí laskal krk a po rukách. Podbízela se mu. Tiskla se k němu, ačkoli si na něj nemohla sáhnout tak jako on na ni. Možná i to ji tak vzrušovalo. Ta mučivá nedočkavost. Naslinil si prsty a chvíli jí obkružoval bradavky, než jí nakázal: „Ohni se a zapři se o stůl." Pak se ale neubránil a dodal: „Miláčku." V zrcadle si všiml, jak se culí, když poslechla jeho rozkaz.

Rukou se ujistil, že je na něj připravená. Ale vlastně ani nemusel. Natěšenost na něj už jí stékala po nohách. Pomalu do ní strčil špičku, pak se zapřel rukama o její boky a naráz přirazil i s kořenem. Lia vyjekla a on měl dojem, že by měl přestat, když jí slyšel říkat: „Jen jsem se lekla. Je to dobrý, Eliasi."

Na to se k ní sklonil a políbil ji na záda. A pak z ní naráz vyklouznul a připravil se si jí vzít. Prudce začal přirážet a oba sténali v pravidelném rytmu. Tenkrát se vůbec neozvala. Jako by šukal hadrovou panu. Nyní klela a zároveň mu rozkazovala, ať nepřestává. Když se měla udělat, obvykle začínala přecházet z křiku ke kňučení, tentokrát jí z úst vycházelo nepřetržité sténání přeskakující, když se dotkl toho citlivého místa v ní, které už musela mít z jeho přírazů celé nateklé a připravené povolit. Tenkrát se nesnažil jí způsobovat slast, spíš bolest v nevzrušeném těle. Dnes se svým nástrojem pokoušel hrát tak jak to ona potřebovala. A Lia najednou ztichla a nohy se jí slabě roztřásly. To byla jeho příležitost zatlačit, aby ta vlna, která se přes ní právě valí, byla co nejvyšší. Aby jí z ní na okamžik ztuhly všechny svaly v těle, zatmělo se před očima a ovládlo jí to úlevu přinášející pulzování mezi nohama. Pevně ji chytil a s hlasitými vzdechy ji naplnil tak, že z ní bílá tekutina vytékala na zem.

Hned pak ji k sobě otočil a ihned vzal do náručí a citlivý z té chvíle ji objal a hladil po vlasech. Lia k němu vzhlédla, zadívala se mu do očí, a pak se k němu zase pevně přitiskla. „Tohle jsem potřebovala," řekla a z něj spadly veškeré obavy, zda udělal všechno správně.

„A co bys potřebovala dál?" zeptal se.

„Trochu pomazlení," řekla a políbila ho na hruď.