Nechtěný dar (pt. 2)

84. U výslechu (J)

 Nezvládl to. Trvalo to celou věčnost a on ne a ne to skončit. Když se mu konečně povedlo se udělat, byla to obrovská úleva, protože to konečně mohl skončit. Nedovedl se Miře ani podívat do očí. Tak moc ho bolelo ji vidět zraněnou. Vyhýbal se jí i následující den. Všiml si, že proplakala noc, a slyšel ji plakat i když za ní přišla Dahlia. Když pak odcházela, tázal se jí, zda by se za ním mohl zastavit Elias. Potřeboval poradit, co dál. Jenže Elias chodil do práce. Stejně jako obvykle Juri, chodil domů večer. A k němu by ho musel někdo doprovodit. Dahlia řekla, že se to pokusí nějak zařídit, ale on ji pak zarazil. „Nebo to nech být. Vy mi stejně už vypomáháte dost."

„Dobří lidé si musí navzájem pomáhat," řekla na to. „Pokusím se, aby sem zašel aspoň zítra."

„To nejde. To jdeme k výslechu," uvědomil si.

„A co pozítří?"

Juri na to kývl. „Snad to do té doby nějak zvládneme."

„Věřím, že ano," usmála se na něj Dahlia. „Jen jí dopřej klid a odstup."

Juri to tak i zamýšlel, ale zároveň potřeboval, aby byli schopní spolu mluvit a táhnout za jeden provaz. Čím dřív se tak stane, tím měli větší úspěch v soudním procesu. Ještě jednou jí tam odnesl jídlo. Téměř bez mluvení. Večer se pak odebral vedle ní spát. Mira byla ticho. Ale k jeho překvapení, se prohnula v pase a vystrčila zadek. Jako by očekávala, že od ní bude chtít, aby si splnila své manželské povinnosti.

„Co to děláš, Miřičko?" dotázal se jí a slyšel, jak pláče. Zapálil svíčku a pohladil ji po vlasech. Při tom dotyku se Mira roztřásla. Juri vstal a vzal ze skříně její panenku. „Je potřeba, abychom si promluvili, Miro," řekl a položil jí na stolek panu, zatímco ho ona ostražitě pozorovala. Usedl vedle ní na postel a pokračoval: „Před svatbou jsem ti slíbil, že to bude jen jednou, protože to tak musí být. A svůj slib dodržím, srdíčko. Vím, že jsi vystrašená, a trápí mě to, protože mi na tobě moc záleží. Ale chci, abys věděla, že tě mám pořád strašně moc rád a neublížím ti. V Dómu jsem ti přislíbil ochranu a domov. A chci, aby sis tu zase připadala v bezpečí."

Mira k němu opatrně vzhlédla a přitakala. „Můžu jít spát do komůrky?" zeptala se opatrně a on zakroutil hlavou. „Dnes ne. Půjdu tam já. Ale až se vrátí děti, můžeš se tam zase přestěhovat. Jen, až bude mrznout, bych byl raději, abys spala v kuchyni na kanapi. Tam tak netáhne."

Následujícího rána Mira ve své posteli nebyla. Ale také si všiml, že je otevřená skříň a chybí kabát. Vylekaný představou, že se pokusila utéct a stráže ji odvlekli zpátky do vězení, vyběhl do zahrady, kde ji však zahlédl, jak se prochází v doprovodu kozy, která se k ní lísala, až ji málem shodila. Juri držel kozu raději na vodítku. Bývala nevyzpytatelná. Ale k Miře projevovala zvláštní náklonnost. Když Mira zahlédla Juriho, pomalu k němu se sklopenou hlavou zamířila, ale on ji nechtěl pokárat.

„Jsem rád, že ses teple oblékla. Už přišly ranní mrazíky," řekl jí.

„Anushka taky říkala, že je jí zima," řekla a Jurimu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tak Hedvika pojmenovala kozu. Musel zasmát nad tím, že si tohle bezelstné trdlo vzal za ženu.

„A to jsem jí zrovna před pár dny měnil podestýlku. Koza jedna domýšlivá," pronesl a všiml si, že se Mira usmála. Pak zamířil zpět do domu a všiml si, že ho Mira následuje, ale pak si uvědomila, že neodvedla kozu a ztuhla, protože nevěděla, co dělat.

„Klidně se ještě procházejte," řekl. „Ovšem jestli milostpaní Anushce není příliš velká zima." Koza na to zamečela.

„Říkala, že ne," pousmála se Mira. Juri šel zatím připravit snídani. Jenže Mira ani poté, co nachystal čaj a pečivo nedorazila. Stále byla venku. A on by ji tam rád nechal, co nejdéle. Ale zároveň by byl nerad, aby se nachladila. Přehodil si proto přes ramena kabát a šel k ní. „Už musíš být, promrzlá," řekl. „Odvedu kozu a ty se pojď zahřát ke kamnům."