Nechtěný dar (pt. 2)

109. Cesta do Severopolu (Au)

 Kola povozu skákala po kamení a spoutaný chlapec brzy cítil každou modřinu. Kolem byla tma. Z jedné strany ho píchalo seno, z druhé svědila páchnoucí deka. Slyšel čísi mumlání. Byla to jistě maminka. Ve slabém světle zahlédl cíp její sukně. Rád by jí dal na vědomí, že je poblíž, ale v ústech měl nacpanou látku. Měl žízeň, ale dlouho to netrvalo, než zastavili a vytáhli ho ven. Skutečně byla jeho matka poblíž. I ji vytáhli ven. I ona někde na lesní cestě mhouřila proti slunci. Rozvázali jí ústa a nalili jí do nich trochu vody: „Co po nás chcete?" vyhrkla na skupinku ozbrojených mužů.

„My? Nic. Jsme Vaši zachránci," zasmál se jeden z mužů.

„Nepotřebovala jsem zachránit. Můj muž o mě bude mít starost," řekla, načež dostala prudkou facku. Aurimu úlekem začaly po tvářích stékat slzy. Maminka ztichla a sklopila zrak.

„Kurva je dobře vychovaná," slyšel Auri říkat toho muže, který ji uhodil. „A co dítě? Je to ten Chakarův?"

„Co já vím," pokrčil rameny jiný muž. „Nikdy jsem Chakarova neviděl."

„A už ani neuvidíš," zasmál se třetí. „Leda ve Světelným městě napíchlou jako kance na rožeň."

Dali napít i Aurimu. „K... kam jedeme?" vykoktal chlapec.

„Daleko," odvětil mu ten nejošklivější Gumen téměř bez zubů. „Moc daleko. A stojí to za to. Peněz jako šlupek."

Pak si k němu jiný, takový štíhlý, že by se schoval i za útlou borovici, klekl: „Víš, kde je Severopol, hochu?"

„Odtamtud je maminka," přitakal Auri. „Je to u moře."

„Tak tam pojedeme. A ty se tam budeš mít jako král."

„A co maminka?"

„Maminka je moc špatná, hochu. Ale oni jí tam pomůžou. Napravěj jí hlavu."

„Já mám ale ještě..." chtěl promluvit o svých sestřičkách, ale došlo mu, kdo jsou ti muži. Byli to žoldáci, stejně jako papá, jak musel oslovovat Kostadina Draganova. Ten se k němu také zprvu choval mile. Ale pak ho držel na řetězu a bil. Měl ho jen na zkrocení vlastní zlosti.

Když se po pár dalších hodinách na voze Aurimu podařilo uvolnit nohy, seskočil dolů a skutálel se z kopce. Musel se vrátit do Stakarina a najít Eliase, aby maminku zachránil.

Cestu si slabě pamatoval. Když tenkrát přišel do Stakarina, bylo to v řetězech za povozem Draganova. Byl unavený, chvílemi se nechal jen tak táhnout, chvílemi mu vynechávaly nohy a papá křičel a bil ho. Ale některé části cesty znal. Právě proto, že je prošel po svých drobných nohách. Přes den se mu šlo dobře. Občas si zašel a došlo mu, že tuhle cestu už nezná. Pak chvíli panikou brečel, než pochopil, že se vlastně neztratil a vracel se po stejné cestě, aby pak zkusil jinou. Až večer začal mít strach. Kolem se ozývaly zvuky zvířat. Věděl, že jsou v lese vlci. Draganovi muži je odháněli ohni. Když sám zahlédl ohýnek, byl už unavený a úplně vyhladovělý. Tiše se plížil, aby zjistil, komu patří. Byl to muž s ženou. Opékali na ohni veverky. Maso vonělo do dálky a muž stále chtěl ochutnávat, ale žena mu stále vysvětlovala, že je ještě syrové. Žena se jmenovala Evelyna, muž Viktor. To z jejich konverzace pochopil. Utíkali zřejmě odněkud z Azmarinského středozemí. Když začali hovořit o tom, kolikátý den jsou už na cestě, zničehonic zmlkli. Auri totiž šlápl na větvičku, která hlasitě křupla.

„Kdo je tam?" zakřičel muž. „Máme zbraně!" A žena mírněji dodala: „A nemáme žádné zlato. Nic, co by se dalo ukrást."

„Co když je to Azmariňan," bála se žena a Auri pomalu vyšel k ohni: „Prosím neubližujte mi. Já jsem se ve tmě sám bál."

Na to mu žena pokynula, ať jde k ní. „Ukaž se chlapečku, že tebe chtěli taky ti hnusní Azmarinci odvést na otročinu." Okamžitě mu bez ptaní vyhrnula košili a přejela zrakem jizvy na chlapcově těle. Rozvázala mu ručičky a promnula odřené zápěstí.

„Ne, já bydlím ve Stakarinu," vyhrkl chlapec. „Mě a maminku unesli zlí lidé. Utekl jsem jim, ale mají pořád maminku. Musím to jít říct tatínkovi."

Ti dva si vyměnily lehce nedůvěřivé pohledy, ale nakonec ho nechali si přisednout. „Tak ty tvrdíš, že Stakarino existuje?"

Chlapec přikývl: „Proč by neexistovalo?"

„Nebouchl se do hlavy, chudáček?" začala mu žena prohlížet vlasy.

„Ne, vážně. Mám dvě sestřičky a bydlíme v domě poblíž náměstí. Můj tatínek je řezbář a děda je hospodář a babička Iryna pomáhá miminkám na svět a zná každou bylinku. A strýček Kieran pracuje ve škole."

„Tam mají i školu?" podivila se žena. „Už mu začínala věřit. „Možná, že bychom měli jít s ním," prohodila k muži. „Naše vesnice je beztak vypálená. Třeba nám Bohové tak dávají znamení."

Ten starý Viktor jen pokrčil rameny a zabědoval: „Ženská bláznivá." A tak dali dítěti najíst a napít a v noci spal vedle nich. Ráno se dali společně na cestu. Auri jim vyprávěl o tom, že mu táta vysekal koníka a jak je maminka hodná a jak ráda plete a mají se s tátou moc rádi.

„To je požehnání, když se manželé mají rádi. A když z toho vzniknou hned tři dětičky," poznamenala žena. „My měli jen naši jednu dcerku. Ale Azmariňani nám ji vzali a pošpinili."

Na to ji manžel pokáral: „Nevykládej tohle dítěti, Evelyno."

„Moje maminka ale není vdaná za mého otce," vysvětlil jim Auri. „A moje sestřičky jsou moje jenom přes maminku. Ale tatínek je přesto moc hodný."

„Tak to budou chtít mít dalšího kluka," poznamenal muž.

„Kdepak. Tatínek říká, že mu nezáleží na tom, že jsou sestřičky holky. Hlavně, že jsme všichni zdraví."

„To je pravda pravdoucí," přikývla žena.

Ke Stakarinu putovali nejméně týden. Auri doufal, že ti muži mamince po cestě do Stakarina příliš neublížili. Nebo se jí snad taky podařilo utéct. Když uviděl hradby, ti dva ho museli krotit. „Rozlož si síly, dítě," doporučoval mu dobromyslně Viktor a oba dospělí přitom zůstali s otevřenými ústy hledět na vysoké kamenné hradby. Před městem se teď stavěl vodní příkop, a už po cestě potkávali muže pracující na lesních rozhlednách pro vojáky. Všichni je uctivě zdravili. „Vítejte ve Stakarinu," volali na ně. Na bráně si zapsali jejich jména a pustili je dál. Pak už ho nedovedli moc udržet, a tak museli zrychlit krok ti dva. Ani se nestačili divit, když míjeli kromě Gumenů Azmariňany a nikdo z toho okolo nedělal velkou věc. Auri běžel domů seč mu síly stačily. Bylo zamčeno a on zabušil do dveří.

Viktor s Evelynou se za něj postavili a každý mu položil ruku na jedno rameno, když Iryna otevřela a zírala na Auriho jako na ducha.

„Ten chlapec tvrdí, že tady bydlí," pronesl k ní. Iryna na něj chvíli dál zírala než se dovedla trochu vzpamatovat a zakřičela s pláčem dovnitř: „Auri se vrátil."

„Pomátla ses, ženská," zaslechl zevnitř Antona.

„Je tady. Přišel domů," zvolala zase, a to už se ven rozběhl Elias. Evelyna a Viktor se Auriho okamžitě snažili odtáhnout dál, ale ten se jim vyškubl a s pláčem běžel k němu: „Tati, vyhrkl!"

„Auri, synku!" popadl ho do náručí a pevně objal. Když ho po chvíli postavil na nohy, rozhlédl se najednou posmutněle okolo. „Už jsme tě pohřbili, synáčku. Mysleli jsme, že jsi tam zemřel společně s maminkou. Našli jsme tělo!"

„Maminka žije!" vyhrkl Auri.

„Cože?" nechápal Elias. Auri si všiml, jak se mu z očí začínají kutálet slzy. „Maminka žije. Unesli ji a vezou ji do Severopolu."

To už se za Eliasem objevil i Anton a právě ve správnou chvíli, protože se Eliasovi podlomily kolena a on ho musel podepřít.