Nechtěný dar (pt. 2)

139. Další záchvat (E)

 Louka, kterou koupili, byla oproti té předchozí maličká. Ale Elias jako by se na tom místě obklopeném dalšími domy, cítil doma a v bezpečí. Liu tam vzal už poprvé s sebou. Položil ji na zem na peřinu a poblíž ní na deku odložil děti. Podepřel ji tak, aby na něj viděla. Nechtěl ji nutit do chůze. Všechno potřebovalo svůj čas. A ona byla stále vyčerpaná. Tentokrát nebylo kam spěchat. Mohla se uzdravovat postupně a duše byla momentálně důležitější než tělo. Proto jí před cestou dal trochu kozlíkových kapek. Byla tak neschopná se hýbat, ale také neschopná se třást a vyvádět. Vzala si je dobrovolně, i když s pláčem. A teď na prázdnou louku pohlížela tiše, bez nadšení, které musela cítit z něj. Rozplánovali práci. Nakreslili základy a chtěli brzy začít. Ale bez Eliase. Anton nechtěl, aby brali Dahliu s dětmi s sebou. A Elias mu musel dát za pravdu. Až postaví dům a budou budovat plot a hospodářská stavení, bude to něco jiného. To už tu bude doma. A snad do té doby i klidnější. Naučí ji jezdit na koni. Věděl, že gumenské ženy to nesmějí, a možná proto ho neuvěřitelně lákalo vidět ji na koňském hřbetu s větrem ve vlasech. Ale teď žádné vlasy neměla. A Anton měl jen dva staré huculy. Ale ono se to změní. Snad. Už to ráno si všiml na rašícím strništi na Liině hlavě něco podivného. Už to nebyly její černé vlasy. V minulosti slýchával rčení, že člověku můžou hrůzou zešedivět vlasy. Lie, ačkoli to sama ještě nevěděla, protože se vyhýbala zrcadlu, rostlo na hlavě i pár stříbrných vlasů. Byl to spíš flíček, ze kterého brzy bude pramen. Pro Eliase bude i tak krásná. Její tvář nemohla nikdy ztratit půvab. A na jinou barvu jejích vlasů si také zvykne. Ale představa, že se jí z vlasů vytratil život, stejně jako z těla, jej děsila. Ukazovala na to, co Elias sice věděl, ale neměl pro to dosud žádný důkaz. Ta bezmoc, kterou Lia cítila, opravdu existovala. Nikoli jen v její hlavě. Byla tu s nimi a museli proti ní bojovat jako proti kterémukoli jinému skutečnému nepříteli.

Když označili pozemek tyčemi s nataženým lanem, Elias si sedl na peřinu k Lie a pohladil ji po tváři: „Všechno dobrý, miláčku?"

Lia přikývla: „Chtěla bych domů. Tady se moc bojím."

Elias souhlasil, i když ho mrzelo, že jí chybí jeho nadšení. Další den se k nim zastavila Mira. Lia byla při vědomí a on byl u ní. Nechtěl jí pořád cpát opiáty. Když ji Mira viděla, nejdřív na ni vykulenýma očima zírala, až měl Elias chuť se postavit před Liu, aby ji neviděla. Ano. Byla teď jiná, vyzáblá, zbitá. Ale to byly přeci věci, které se dají spravit... slepit.

Ale pak se vrhla k její posteli a chytila Liu za ruku. Bezprostředně, tak jak to dovedla jen Mira. „Jsem tak ráda, Lio," řekla a pak všichni přítomní, děti, Elias, Paskal a Garazov sledovali, jak Lia ruku křečovitě sevřela: „I já. Moc ráda. Můžeš mě prosím obejmout?" zeptala se dívky a ta se k ní hned vrhla. Obě plakaly a mumlaly si tichá uklidňující slova. Pak Elias kývl k mužům a Aurimu a odešli vedle. „Jak se daří Miře?" vyptával se.

„Je to dobrý. Teď už vím, že jsem se měl chovat jinak. Vyznal jsem se jí ze svých citů a ona řekla, že to cítí stejně."

Elias se nad Juriho pošetilostí musel pousmát, než se však stačil vyptat Garazov na Liu, dovnitř vběhla z ložnice Mira a celá vyděšená okamžitě běžela k Jurimu. „Lia..."

Elias pochopil, co tím myslí. S Antonem a Irynou vběhli do ložnice, a zatímco Liou cloumal záchvat, Elias ji popadl a pevně držel, aby si neublížila. Zorničky měla protočené, ústa otevřená a lapala po dechu. „Jen v klidu dýchej," radil jí, ale přitom sám nevěděl, jestli je toho teď schopná. Iryna jí nalila do úst makové mléko a Elias pak Liu přivinul k sobě, hladil a šeptal jí, že to brzy přejde. Že je u něj. Že to zvládnou. A kdyby si nevšiml, že je teď obestoupili všichni přítomní, snad by se dal i do pláče. Ale to si nemohl dovolit. Ne před Aurim. Nechtěl ho děsit. „Co se děje s maminkou?" vyptával se chlapec, před kterým tu zprávu drželi zatím úspěšně v tajnosti.

„Ale nic, Auri. To je ještě slabá a rozrušená z toho věznění v Severopolu. Však to za chvíli zase přejde." Natáhl k němu ruku a chlapec se jí chytil. „Věříš mi, synku?"

„Ano, tati," odpověděl Auri. Ale Elias ho znal dobře. Věděl, jak je na svůj věk chytrý. Báchorky před ním nemohly dlouho obstát.

„Vezmu tě domů," slyšel říkat Juriho Miře, ale ta kroutila hlavou a ustupovala před ním: „Ne. Já tu chci zůstat s Liou."

„Neblázni, srdíčko. Lia teď bude určitě spát."

„To mi nevadí. Prosím. Na chvíli."

Elias se na to připletl do jejich rozhovoru: „Ať tu zůstane. Rozumím jí. Ty tu klidně taky buď. Vylezl na postel, objal teď už klidně oddychující křečí propocené tělo své ženy a kývl k Aurimu, ať si k ní lehne z druhé strany. Pak ji něžně hladil a tiše broukal azmarinskou ukolébavku. Mira zůstala stát na místě, Juri si však stoupl za ní a položil jí dlaně na paže.

„Jestli už nechceš, abychom sem chodili, když je jí takhle, tak to pochopím," řekl mu Juri.

„Ne," zakroutil hlavou Elias. „Mira nemůže za to, že je Lie takhle. Pokud něco, tak bude ráda, že jí bude mít občas u sebe. Problémem je moje nepřítomnost. To jí, poté, co si myslela, že jsem mrtvý, snáší špatně. Tohle byla moje chyba. Chtěl jsem dát Miře s mojí ženou soukromí."

„Umíš i nějaké azmarinské písničky?" skočila mu do řeči Mira a pak stydlivě zrudla.

„Umím," odpověděl Elias. „Ale mám příšerný přízvuk. Aspoň to říká Lia. Ona zpívá moc pěkně."

„Mohli bychom jí zazpívat společně," řekla a než ji stihl Juri zarazit, aby Eliase neotravovala, Elias raději vyhrkl: „To je skvělý nápad. Ta moje příšerná gumenština se tak aspoň ztratí."

Mira se k němu nejistě přiblížila a začala přes Auriho hladit Liina záda. Pak spustila píseň, kterou mu kdysi zpívala Lia. Elias se přidal, a protože Auri vedle maminky usnul a neviděl ho, nechal slzy volně stékat.