Nechtěný dar (pt. 2)

177. Zproštění viny (E)

 Dlouho a pečlivě mu holila tvář. Elias ji přitom pozoroval. Bývaly doby, kdy by jí žiletku nesvěřil. Teď mu to přišlo tak přirozené. Anton ho sledoval z lavice u pece. Velkou kachličkovou pec si prosadila Iryna. Nebyla to zrovna levná záležitost. Ale dalo se vylézt nahoru a zachumlat se pod ovčí houni a Auri si místečko za komínem zabral pro sebe. Auri se na ně díval obezřetně. Tahle Eliasova tvář se mu nelíbila. Neměl ji ještě tolik spojenou s dobrými vzpomínkami jako s těmi zlými. Anton se ušklíbal a pak prohodil: „Správnej chlap má mít vousy."

„A v nich spoustu drobků," řekla na to Iryna. Opravdu bylo vidět, že chvíli před svou promluvou žvýkal preclík.

„Mě se Elias líbí takhle," prohodila Lia a pohladila ho po hladké tváři. I on se sám sobě líbil víc hladce oholený. Byla to tvář, na kterou byl zvyklý. Sotva mu začaly rašit vousy, začal se holit. Přestal, až když zemřela Mary. A přesto mu povinnost v den, kdy vkročil do Tanswrocku, radila vzít zase do ruky břitvu.

Pak si mu zničehonic sedla na klín a on ji k sobě přivinul jako by byla dítě. Opřela se o něj a Iryna začala rozlévat čaj a trochu slivovice. Anton přešel ke stolu a hodil na něj karty. „Hraješ, děvečko?" zeptal se, načež si Paskal od schodů povzdechl: „Ženská a karty..."

Lia však jen zakroutila hlavou: „Ale napiju se ráda, jestli můžu," pohlédla na Paskala stojícího ve dveřích.

„Jen si dej, děvečko," řekl Anton a sám jí nalil půl panáka. „Je silná. Opatrně. Aspoň se ti bude dobře spát."

„To bych potřebovala," ušklíbla se Lia. Elias věděl, že stále spí hodně. Zalezla si do postele s holčičkami sotva se navečeřeli, a pak obvykle spala téměř do oběda. Ale on to chápal. Teď, když ji trochu přešel strach, se dovedla uvolnit natolik, aby upadla do hlubokého spánku. To se jí nestalo už dva měsíce. Elias šel obvykle obstarat s Antonem dobytek a pak si lehl zase k ní, aby se probudila v jeho náručí. Statek byl teď i jeho práce. Chyběla mu dílna. Chtěl se do ní zase jednou za čas podívat. Ale miloval tuhle práci. Starat se na čerstvém vzduchu o zvířata. Jen zabíjení se neúčastnil. Když před ním Anton poprvé zlomil vaz slípce, vzpomínky na krev a válku si k němu samy našly cestu. „Tohle já nemůžu," prohodil k Antonovi a prostě odešel domů. Když se později vrátil, Anton k němu nechápavě prohodil: „Netušil jsem, že se ti dělá zle z krve."

„Z krve ne," řekl Elias. „Ze smrti."

Zažil jí příliš. A utrpení. Na svůj věk tolik, že teď chtěl žít tak poklidný život, jak to bude možné. „Lia bude mít narozeniny," oznámil Antonovi. I to patřilo k těm všedním radostem, které chtěl prožívat.

„Taky jsem na to myslel. Už víš, co jí chceš dát? Hodně teď vrážíme do statku, ale pořádná rodinná oslava... Zvlášť po tom, co jí provedla její vlastní rodina, by jí mohla udělat velkou radost."

„Snad," přisvědčil Elias. „Napadla mě kniha. Všechno si teď půjčujeme od Kierana. A Lia si moc ráda čte pohádky. Jistě bychom mohli od knihovny nějakou pěknou knihu koupit."

„Azmarinskou?" dotázal se ho Anton, ale nezněl podrážděně.

„Vlastně ne," odpověděl Elias. „Gumenskou. Kdysi mi vyprávěla o příšerách, které se v těch knihách vyskytují. Je to něco, co zná. V co věří. I když už víru v gumenské bohy téměř ztratila. A já nechci, aby o ni přišla úplně."

„I když ty v gumenské bohy nevěříš?"

„Věřím," opáčil mu Elias. „Ale neříkej to Lie. Utahovala by si ze mě. Já věřím ve svého Boha, ale nemám ho za všemohoucího. Pokud Lia už přežila tolik věcí a vždy nad ní někdo držel ochrannou ruku, pak nemůžu jinak, než věřit."