Nechtěný dar (pt. 2)

108. Liin pohřeb (E)

 Měl dojem, že ho v životě už nic víc nečeká. Nechtěl se probudit do dalšího rána. Protože s každým dalším dnem z Liiného oblečení víc mizela její vůně. Když zemřela Mary, chtěl všechno její oblečení vyprat nebo spálit. Udělal by cokoli, aby mohl jít zase dál. Ale bez Lii nemělo smysl dál pokračovat. Kdyby se necítil provinile vůči svým dcerkám, vytáhl by ze šuplete pistoli a střelil by se přímo do spánku. Ale možná, že ji už ani ve stole neměl. Irynu s Antonem asi napadlo, že by to rád udělal. Namísto toho klečel před skříní a plakal do jejích svatebních šatů.

Návštěvy nemíval často. Přišel se na něj podívat Dario, ale poté, co se ho ptal na nějaký jed, který by mohl mít po ruce, kdyby to chtěl skončit, už nepřišel. Taky se znovu dostavil Anatoly. Ani on nenesl dobré zprávy. Patriarcha odmítal vystrojit Dahlii gumenský pohřeb, protože se provdala za Eliase. A když chtěl Elias vidět Dahliino tělo, Anton mu to rázně zakázal.

„Nedovolím ti to. Nechci, aby sis ji tak pamatoval."

„A tys ji viděl?" zeptal se Elias. Vnímal to jako zradu.

Anton kývl a setřel si slzy: „Viděl jsem je oba."

„Ale já se s ní musím rozloučit," vyhrkl Elias. „Potřebuju ji obejmout."

„Ona už tam není, Eliasi," vyhrkl Anton. „To, co z ní zbylo, už rozhodně není naše Dahlia." Rozklepanou rukou si nalil skleničku a hodil ji do sebe. Ten den rozhodně nebyla jeho první. „Asi tě nemůžu zastavit, ale věř mi, že tím budeš jen ještě víc trpět."

„To ještě jde?" prohodil sarkasticky Elias. Při představě své zohyzděné ženy vstal, běžel do ložnice a praštil za sebou dveře. Pak se dal zase do pláče. „Já už nemůžu, Lio," šeptal. „Už nemůžu... nemůžu... Nemůžu..."

Začal si balit věci, ale dostal křeč do ruky a bezradně se sesunul na zem. Po chvíli za ním přišla Iryna, přisedla si k němu, objala ho a jako malého kluka ho hladila po vlasech.

„Můžu odejít?" zeptal se jí.

„Pořád chceš jít?"

Přikývl: „Chci pohřbít svou ženu a pak..."

„Co pak?"

„To nevím. Já jen vím, že nemůžu být bez ní."

„Vím, že teď ti tu všechno Dahliu připomíná, ale jednou bys mohl litovat, že jsi opustil své dcery."

„Bude jim líp beze mě. I Vy s Antonem se budete mít líp. Prodáte pastvinu a zůstanete s holkami tady. Se mnou jste měli jen starosti."

„Ty jsi náš syn, Eliasi," vyhrkla Iryna. „I když nemám stejnou krev nebo..."

„Rasu..." dořekl za ní.

„Vstaň, pomůžu ti se umýt," řekla mu a pohladila ho po zpocené umazané tváři.

Elias s ní šel. I když by to dovedl sám, nechal ji. Opravdu byl Irynin syn. U ní jediné se teď mohl vyplakat a ji jedinou nechal o sebe pečovat. Nebýt ní, už by si našel cestu, jak to skončit.

„Musím zítra za Mirou," říkala mu, zatímco ho v lázni omývala. „Ale ty tu sám nezůstaneš. Přijdou Kieran s Lynou."

Elias už nevnímal, co říkala dál. Vzal si na sebe košili a v posteli, zatímco mu zpívala, si nechal nalít do úst makové mléko. Když se znovu probudil, už na židli u postele seděl Kieran. Vypadal nevyspale, a sotva zahlédl, že Elias otevřel oči, vyhrkl: „Jsem tady, brácho. Chtěl jsem přijít dřív, ale nemohl jsem."

„Bylo to zbytečné," pronesl k němu Elias. „Všechno bylo zbytečné."

„Ne, nebylo. Díky tobě by... byl..." nedovedl to ze sebe dostat. „Díky tobě je Lia šťastná. Iryna mi říkala, že chceš odejít z města."