Nechtěný dar (pt. 2)

137. Políbení (J)

 Rozhodl se vzít si pár dnů volno, aby mohl být s dětmi a s Mirou. Chybělo mu domácí jídlo a teplá postel. Ale to se nedalo vůbec porovnávat s tím, jak moc mu chyběla ona. Teď byl odhodlaný dělat všechno jinak. Upřímněji, ale i vřeleji. Mira vstala to další ráno dřív než on. Trochu ho vylekalo, když neležela vedle něj, ale slyšel z kuchyně kroky a do nosu se mu linula vůně bylinek. Připravovala snídani. Nepřevlékl se a ještě v košili a volných nočních kalhotách sešel po schůdcích za ní. „Pročpak vstáváš tak brzy, srdíčko?" zeptal se jí.

„Myslela jsem, že půjdeš do práce," odpověděla a sklopila nejistě zrak.

„Ne, nejdu. Budu pár dnů doma. Chtěl bych si trochu odpočinou a užít si vás."

„A... ale..." vykoktala.

„Ty nechceš, abych tu s Vámi byl?" podivil se nad její reakcí. Myslel si, že se bude radovat.

„Chci," vyhrkla. „Moc chci. Ale já ti musím něco říct a ty se budeš moc zlobit," ustoupila směrem ke komůrce, a pak si uvědomila, že Juri ještě nevrátil zpátky vysazené dveře, a zamířila ke dveřím ven a rychle otočila klíčem, aby je odemkla.

„Bojíš se mě?" dotázal se jí z jejího chování nervózní Juri a Mira kývla. Do očí se mu nepodívala. Jen tam tak strnule stála.

„A to, o co jde, jsi udělala schválně?" vyptával se dál a Mira k jeho překvapení přikývla.

„I když jsi věděla, že mě to rozzlobí?"

Mira zase přitakala.

Všiml si, že se opírá o zavřené dveře jako by se bránila mdlobám. Ve tváři zbělala a oči se jí protočili. V tu chvíli k ní vyběhl a zachytil ji. „To nevadí, Miro. Nebudu se zlobit. Slibuju." Posadil ji na kanape a podal jí čaj, aby se napila. „Tak mluv."

„Prodávala jsem svoje kresby. Přes paní Dimitrovou."

Juri nad tím chvíli přemýšlel. To, že to zase udělala, trochu podráždilo jeho mužskou hrdost. To musel sám sobě přiznat. Dával si na čas, aby nezněl příliš podrážděně, ale stejně se mu vkradl do hlasu rozčílený chrapot. „Šetříš si, abys měla víc peněz, kdyby ses náhodou rozhodla odejít?"

Mira zakroutila hlavou a jemu nedalo, aby to neokomentoval: „Zase se vracíš k posunkům? Tak proč? Chtěla by sis koupit něco, co ti já dát nemůžu?"

Mira zase vyjádřila nesouhlas jen náznakem.

„Tak proč? Chci vědět důvod."

„Já ty tvoje peníze už nemám," vyhrkla a chtěla vstát a utéct, když ji chytil za ruku. Mira s ním začala bojovat, ale on ji pevně sevřel kolem ramen a držel. „Klid, Miro. Klid. Nic ti neudělám, jen neutíkej."

„Já nemůžu... Nemůžu zase cítit bolest. Prosím... Prosím..." vyhrkla a on pochopil, jak musela vnímat, když jí naposledy vyhrnul sukni a chystal se jí ublížit. Musely se k ní vracet vzpomínky na Azmarinské vrchy. Potupné příšerné vzpomínky.

„Šššš... Utiš se, Miřičko. Nic se ti nestane. Nepotrestám tě," všiml si, že se na ně z patra dívá Hedvika. „Nic se neděje, zlato. Klidně běž zase spát," řekl jí.

„Tati, prosím. Nech Miru na pokoji. Babička říkala, že..."

„Co říkala?"

„Že je Mira vadná. Že nás může nakazit hříchem. Přinést nám smůlu. Jakou má teta Lia, protože si vzala Azmariňana. Nevím, co to znamená. Ale nechci to. I když mám Miru ráda."

Juri Miru pustil a ta ustoupila a vyděšeně si jeho i Hedviku prohlížela. „Všechno popořadě," musel zahlásit Juri, který se těšil na klidné dopoledne v posteli.