Nechtěný dar (pt. 2)

53. Mira (D)

O víkendu Lia seznámila Eliase s tím, co řešila s Garazovem. Řekla mu to u snídaně. „Mohl bys jít se mnou do té ubytovny u fary."

„Azmariňan si vybírá Gumenku... Víš jak to bude vypadat?" nasadil svůj rozumný tón a Lia musela uznat, že má pravdu.

„Tak já tam půjdu s Kieranem," navrhla. A skutečně s ním odpoledne vyrazila. Noclehárnu u fary nikdy dřív nenavštívila. Lyna v ní žila krátce. Porodila zde i Ilyu. A už se tam nechtěla vracet. Lia při pohledu na vedle sebe postavené dlouhé řady provizorních lůžek pochopila proč. Všechno tu bylo takové neosobní a stísněné. Na některých postelích seděly ženy s děťátky, některé byly prázdné, protože majitelky těch skromných lůžek chodily pracovat i o sobotách.

„Vzal by si i ženu s dítětem?" zajímal se Kieran.

„To nevím. Na to jsem se neptala," pokrčila rameny.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," prohodil pak k ní šeptem. „Tyhle ženy se bojí mužů a ty chceš jednu z nich přemluvit, aby šla s jedním bydlet. Když z něj dostane strach, nebude mít kam utéct."

„Já vím," odvětila. „Ale Garazov je milý a spořádaný člověk. Nebude k ní zlý."

„Je to Gumen. Bude očekávat, že ho bude žena poslouchat."

„Ale ona nebude jeho žena," upozornila Kierana Lia.

„A co bude? Chůva? Služka? To na tom bude ještě hůř."

„Když já myslela, že bude domek se zahrádkou lepší než tohle přežívání," ukázala kolem.

Kieran se zamyslel: „Jako vždy máš pravdu. Jen... Věci nejsou černobílé. Raději bych být tebou zvážil všechny nevýhody."

Lia se je pokoušela zvážit, ale zároveň věděla, jak by ona sama byla vděčná, kdyby jí někdo z příbytku Chakarova unesl do příjemného rodinného prostředí, kde by k ní byl laskavý a od ní by se očekávaly jen běžné domácí práce. Žádné manželské povinnosti, nikdo by jí neubližoval.

Jak tak přemýšlela, její zrak sjel k dosti mladé dívence. Mohlo jí být tak patnáct. Přesto vypadala zničeně. Ve tvářích měla jizvy, vlasy zacuchané. Skelným pohledem zírala před sebe.

„Tahle je mimo," drkl do Lii Kieran. „Ty potřebuješ někoho, kdo se úplně nesložil."

„Aspoň jí dám buchtu," navrhla Lia a usedla vedle dívky. Pak jí podala ze šátku tvarohovou buchtu: „Dám ti ještě jednu, jestli budeš chtít," řekla jí.

Dívka k ní vzhlédla: „A máte s povidly?" zeptala se a Lia přitakala. „Jak dlouho už tu jsi?"

„Půl roku," odvětila dívka.

„A nechtěla bys do vlastního?"

„Samotné mi bydlení nedají," objasnila Lie. „A já se nemůžu vdávat," sklopila zahanbeně zrak.

„Bojíš se mužů?" dotázala se jí Lia opatrně.

Dívka pokývala hlavou: „Už s nimi zvládnu občas mluvit, ale..."

„Jak se jmenuješ?" přerušila ji Lia.

„Mira," odvětila dívka.

Na to položila balíček na postel: „Jestli chceš, zase se tu zastavím a něco ti přinesu."

Dívka přitakala: „Moc děkuji. A kdo vůbec jste?"

„Lia," odpověděla jí. „Jeden můj přítel hledá někoho, kdo se mu bude starat o děti, když je v práci. Nehledá si ženu. A rozhodně by tě dovedl zaopatřit."

Očekávala, že se nejprve zděsí, ale dívka se namísto toho zeptala: „A má ten pán zahrádku?"

Lia přikývla: „Měla bys pro sebe celý domek. Jistě i nějaká drobná zvířata."

„A mohla bych s tím pánem nejdřív mluvit?"

Lia přikývla: „Mám s ním přijít sem?"

„Ne. To ne. Mohla bych se s ním setkat u vás. Kdybyste mi napsala svou adresu..." všimla si na Liiné tváři zamračeného výrazu a zarazila se. „Odpusťte... Může to být i tady."

„V pořádku," odvětila Lia.

Nakonec dívce napsala svou adresu a řekla, že se pokusí domluvit i s Garazovem, aby ve smluvený čas přišel.

Když přišla domů, Elias seděl s Antonem u stolu a hrál šachy. V jeho tváři poznala úlevu, že se jí samotné s Kieranem ve městě nic nestalo. Sklonila se k němu a políbila ho na tvář: „Ahoj, lásko," usmála se na něj. „Tak kdo vede?"

„Tady láska," ušklíbl se Anton na to pošetilé zamilované pojmenování, které Eliasovi přisoudila.

„Jak jinak," usmál se šibalsky Elias.

Než šli spát, společně se koupali a Lia se k Eliasovi opatrně přisunula: „Zvládneš to už dnes?"

„Myslíš milování?" odvětil na to plaše.

Lia přikývla. „Jestli chceš, můžu ti dát naprostou kontrolu. Nebudu se tě dotýkat. Jen si lehnu a nechám tě dělat, co ti bude příjemné."

Elias nad tím nápadem zakroutil hlavou: „Tím bych k sobě jen přivolal tu noční můru zpátky." Pak se k ní nahý přitiskl a začal ji líbat hladově na ústa. Moc po ní toužil. Už to ráno si toho všimla. Jak potichu vstal, šel do koupelny a dlouho se nevracel. A pak se vracel udýchaný. Lia si mu sedla na klín a třela se o něj, aby ho vzrušila. Elias jí začal vzdychat do ucha. „Zvládnu to..." zašeptal jako by pro sebe a pak se zasmál: „Já to zvládnu..." došlo mu. A pak cítila jeho ústa na své bradavce. Cucal ji a jemně skousával. Přitom jí vzhlížel k očím, jako by se chtěl přesvědčit, že je jí to příjemné. Jeho úd už pod ní pomalu tvrdnul. Lia mu dala ruce kolem krku a nechala ho dělat, co ho napadlo. A byly to samé příjemné věci. Hlazení, laskání a pak cítila jeho ruku mezi svýma nohama. Posadil ji na sebe a Lie vyšlo přidušené zakňučení. Předla z toho pocitu jako kočka. Nechala ho do sebe přirážet a cítila jeho stehna pod svým zadkem. Semlelo ji to rychle. Chytla se ho a hlasitě se snažila rozdýchat a zároveň co nejvíce prodloužit ten tlak, co jí roztřásl tělo. Když se Elias udělal, dlouho vzdychal a Lia cítila, jak do ní proudí jeho tekutina. Jako by se ji snažil celou naplnit. Pak se k ní bez dechu přitiskl a hladil ji po vlasech.

„Miluji tě," zašeptala mu do ucha.

Elias z ní vyklouzl, zahleděl se jí do očí a ona si všimla, že mu po tvářích tečou slzy, ale usmívá se. Sklonila se k němu a políbila ho na ústa. „Jsi doma, Eliasi," pronesla k němu.

„Jsem u tebe," řekl on.