Nechtěný dar (pt. 2)

7. Eliasův trest (D)

Ráda by mu dala víc času, ale věděla, že se musí ještě za tmy chystat na cestu na náměstí. Zvedla se: „Zajdu pro Antona, aby ti pomohl na nohy..."

„Prosím ne..." zašeptal a chtěl se začít sám stavět, ale zapřel se o ruce a bolestí se sesunul zase zpět. Lia si k němu klekla a jeho ruce něžně omotala kolem svého krku. Pak ho vzala kolem pasu. „Zapři se o mě," poručila mu a pak mu veškerou silou, kterou dovedla vynaložit, pomohla na nohy. Sotva tak učinila, Elias před ní provinile sklopil zrak.

„To je dobrý, Elio," usmála se na něj udýchaně. „Vzbudíme ostatní a vyrazíme."

„A co děti?" dotázal se jí.

„Zajdu je vzbudit a přinesu ti je do kuchyně," pomohla mu se posadit a pak opatrně přenesla Iri. Věděla, že ta při přenášení plakat nebude. Usedla vedle Eliase, vzala ho za obvázanou ruku a položila ji na dítě. Elias slabě pohyboval prsty a přitom se mu rty bolestí křivily do bílé linky. Pak ji odnesla a vzbudila Seliu. To už se neobešlo bez hlasitého dětského křiku. Rychle ji vynesla do světnice a přitom ji chovala, aby ji utišila.

„Maminka je tady," opakovala jí a všimla si, jak ji Elias posmutněle pozoruje.

„Budu u tebe," řekla mu a usedla s dítětem vedle něj na židli. „Budu o tebe pečovat, dokud se mi zase neuzdravíš." Vzala mu opatrně znovu ruku a položila ji na kňourající dítě. „Všechny tři budeme u tebe... Muži."

„Taky jsem si nebyl jistý, že o tebe nepřijdu," přiznal se jí, a pak nejistě se slabým úsměvem dořekl: „ženo..."

„Já vím," odpověděla. „Ale, ty o mě nikdy nepřijdeš. Ne zcela. I kdyby mě od tebe odvezli na druhý konec světa."

„I když ztratím naději?" dotázal se jí a ona věděla, že jeho černé myšlenky nevíří jenom kolem Kostadinova procesu.

„Když ztratíš naději, budu vedle tebe, aby ses o mě mohl opřít," s dítětem v náručí se k němu sklonila a začala ho líbat na ústa.

„Já už nevím, jak dál..." zašeptal, když se od něj odtahovala.

„Nemusíš to vědět. Snaž se prostě soustředit na to, abys zvládl dojít na pranýř. Pak už to nech na mě."

„A co když ti bude zle? Co když dostaneš záchvat?"

„Pak tu mám plný dům lidí, kteří na mě dávají pozor."

„A co peníze? Možná bys ke mně neměla volat doktora..."

„Nenechám tě trpět. A ani ostatní to nedopustí. Zapomeň na peníze. O všechno se postarám. A když budeme mít potíže, pořád máme na koho se obrátit."

Když kráčeli k náměstí, obklopil je dav známých tváří. Všichni, kteří přišli na soud, přišli i sem. Lia se na dálku pozdravila s Verity pokývnutím. Elias nebyl schopný se kolem sebe rozhlížet. Anton s nimi nešel, připravil povoz, kterým dojel k náměstí. Ale Elias chtěl jít pěšky. Lia to chápala. Potřeboval se projít před tím, než bude celé dny ležet v posteli. Při pohledu na připravený kůl na pódiu k Lie zašeptal: „Mohla bys často otevírat okno. Rád bych občas slyšel ptačí zpěv."

„A co bys chtěl dál?"

„Abys mi zpívala. A taky abys mi procvičovala prsty. A holila mě. Nechci vypadat jako..."

„Jako starej Gumen," ozval se za ním Anton. „Všechno je zařízený, kluku."

Lia vzhlédla od pranýře a na radničním balkónu spatřila soudce, pár členů soudní rady a toho muže, který měl projev na slavnosti. Díval se přímo na ně." A ona si uvědomila, že na to, že má na náměstí proběhnout poprava, je dnes podezřelé ticho.