Nechtěný dar (pt. 2)

9. Z otrokáře hrdinou (D)

„Děvečka nevěděla, co dělá. Přeci jí za to nechcete trestat!" vyhrkl Anton, ale oni jeho rozčílení ignorovali.

„Tak... Kde je?" dotázal se soudce.

Iryna v tu chvíli nakoukla do ložnice. „Přišli s tebou mluvit pan soudce a vrchnost pan Fjodor, děvečko. Uprav se a přijď do světnice."

„Ale já přeci nemůžu opustit Eliase..." spustila.

„Já u něj počkám," navrhla Iryna. „Beztak teď bude jen spát."

„Ale co když mě vyhostí z města?"

„To se nestane, děvenko. Tak pojď," usmála se na ni, i když se také tvářila dost nervózně, a Lia neochotně vstala a políbila Eliase na tvář. Pak se upravila a vešla do světnice, kde se uklonila. „Přáli jste si se mnou mluvit, vrchnosti?"

„Půjdeme někam do soukromí?" navrhl soudce a to ji vylekalo ještě víc.

„Ne... To... To... Já... Nemůžu," vykoktala a začala couvat zpět do ložnice připravená zamknout a zacpat si uši, když se jí Anton zastal. „Musíte děvečku omluvit. Má strach být o samotě s cizími muži."

„Jistě," prohodil ten pán, který se pasoval do role Stakarinského vůdce. „Ale od nás se přeci nemáte čeho bát. My jsme spořádaní gumenští muži, slečno."

„Paní," opravila je Lia. „Já... Já jsem vdaná," cítila potřebu je opravit, přestože věděla, že se chyby dopustili naschvál. Byli to oni, kdo ho nechal zmrzačit za to, že chránil své děti.

„Tak paní," opakoval po ní postarší muž a přitom si ji zkoumavě prohlížel. Líbila se mu. To poznala. Už mnohokrát viděla v mužských očích chtíč.

„Mohl by se mnou jít Anton?" plaše se dotázala.

„Můžeme si promluvit o samotě tady nebo můžete být předvedena na soud," řekl na to soudce. Zřejmě se na ni stále zlobil za její výstup na soudu. Lia neochotně prošla Kieranova pokoje a muži ji následovali. Usadila se na postel, ale ti dva se rozhodil, že si tam sednou taktéž, a tak vstala a zalezla si na křeslo u knihovničky.

„Azmarinské knihy," poznamenal Stakarinský vůdce. „Váš muž je dost sečtělý."

„To nejsou knihy mého muže," opravila ho, ale nedořekla, čí jsou.

„Bydlí u Vás víc Azmariňanů."

Zakroutila hlavou.

„Jsou toho kluka?" zeptal se soudce.

Na to Lia přikývla. „Kieran je ale počestný člověk. A v těch knihách není nic nezákonného."

„No dobrá..." pronesl soudce. „Konec konců pro to jsme nepřišli. Děláte nám starost, paní Delgadová. Mohlo by to vypadat, že štvete lidi proti vedení města."

„Já? Vždyť já jsem nikdy neřekla jediného slůvka proti Vám."

„Zpochybnila jste rozhodnutí soudu. A taky jste na náměstí přerušila výkon trestu."

„Chcete mě za to potrestat?" sklopila zrak a pokoušela se vytěsnit jejich pichlavé pohledy.

„Uvažte, že to nemůžeme nechat jen tak bez odezvy... Neposlušnost se musí potrestat. To taková milá dívka, jako jste Vy, musí vědět."

„A jak mě potrestáte?"

„To záleží na tom, jak dopadne soud. Můžete být obviněná z rebelie. Nebo může být obviněný Váš manžel... Konec konců to on na Vás má dávat pozor."