Nechtěný dar (pt. 2)

17. Děda Anton (D)

Anton si z něj utahoval. Říkal, že se v tom jídle hrabe jako malý děcko. Že i Selia by to zvládla líp. Přitom houpal dítě na klíně a to plácalo ručičkama a broukalo si. Lia se chtěla Eliase zastat, ale pak jí došlo, že je to jenom součást jejich špičkování. Když u večeře dostal Elias zase křeč, Anton měl ve tváři obavy a ihned se nabídl, že půjde pro lékaře. Ale Elias už nechtěl. „Jestli je to napořád, tak to musí jít i bez něj," odpověděl, zavřel oči a v tichosti čekal, až to povolí. Lia ho držela za ruku a hladila bílé klouby. Přesto další den ráno trval na tom, že se pokusí znovu najíst sám. Pod talíř mu prozíravě položila utěrku a nechala ho. Byla sobota a všichni byli doma. Ale panovalo zvláštní ticho. Auri teď měl svůj samostatný dětský pokoj a postel po Kieranovi, ale Kieran jim chyběl. Vždycky měl dobrou náladu, vždycky všechny rozesmával. Teď všichni hypnotizovali Eliase a drželi mu palce, aby se zvládl sám najíst. A když se mu to povedlo, Auri začal oslavně tleskat. „Za chvíli už budeš umět i psát," řekl mu.

„Já umím psát," zasmál se na to Elias.

„To jsem viděl," šťouchl si do něj Auri a Lie došlo, že se jej v tu chvíli vůbec nebál. Aurimu pochopitelně nedocházelo, že jsou azmarinská písmenka jiná. Nikdy v ruce azmarinskou knihu neměl a v Lightmondu byl příliš malý a uměl příliš málo písmen na to, aby rozlišil azmarinská písmena od gumenských.

„Co kdyby ses věnoval jídlu, ty vejtaho," vybídla svého syna a její dva chlapci se na to začali pod stolem kopat. „Jsi jako malý kluk," vyhrkla směrem k Eliasovi.

„To on si začal!" spustil na svou obranu její manžel a do toho se začala Seli hlasitě smát a všichni se na jejich dcerku zahleděli.

„Oba jsou to šašci. Máš štěstí, že máš mě," pronesl k dítěti Anton. „Děda Anton je totiž jedinej normální chlap v tomhle baráku."

„Tak děda Anton," zasmála se nad tím Iryna a Seli zopakovala „Deda," a začala se po něm natahovat.

„Jak se to řekne azmarinsky?" obrátil se Anton na Eliase.

„Grandpa, to je na ni ještě moc těžké," odpověděl mu. „To vědět nepotřebuje. Ale počkej, až ti začne říkat Starouši."

„To si vyprošuju," odvětil Anton. „Pro Seli vždycky děda."

„A pro Iri?" dotázala se ho Lia opatrně.

„To samé děvečko. Ale koukejte se starat, aby se Vám ta holka taky rozmluvila. Jestli bude tak málomluvná jako tady kluk, tak si s ní moc zábavy neužijeme."

Měl pravdu. Zatímco Seli už čile hovořila ve slabikách, Iri stále zkoušela pouze zvuky a výkřiky. Ale Lie nevadilo, že mluví míň. Tak nějak tušila, že je to součást její křehké dušičky. Když pak s Eliasem ulehla do postele, překvapivě ji začal líbat na krk. Chtěla se ho zeptat, kam tím míří, ale  cítila, že by tím zkazila moment. Dobře věděla, kam tím mířil. K ní... Do ní... Vstala a zamkla. Pak mu omotala ruce kolem ramen a začala ho hladově líbat. Elias jí rukou zajel pod košili a hladil jí mezi nohami. Obvykle se pro něj holila. Věděla, že Azmariňani jsou na to u žen zvyklí. Teď nečekala, že by s ní chtěl ulehnout, ale jemu to přesto nevadilo. Neustal v té činnosti. Neřekl jí nic ošklivého. Nic, co by ji znejistělo. Jen jí, když mu rukou přejela pod košilí po zádech, zašeptal do ucha: „Opatrně miláčku, jsem ještě celý rozbolavělý."

Lia mu na to sáhla do kalhot a dotkla se jeho pomalu se vzdouvajícího penisu: „I tady?" Eliasovi unikl sten. „Ne, tam ne," zasmál se a Lia mu sama rozepla kalhoty začala ho vzrušovat jazykem. Když jeho steny začaly znít více naléhavě, otočila se na bok k němu zády a zahleděla se mu do očí. To mu stačilo. Přisunul se k ní a za chvíli už ho cítila v sobě. Objímal ji zezadu a přirážel do ní. Nejprve pomalu, pak víc naléhavě, a ona mu pomáhala. „Chyběla jsi mi," zašeptal jí do ucha.

„I ty mě," odpověděla. „Když tě v sobě cítím, je mi moc krásně."

„Kéž bych mohl udělat víc."

„A co bys chtěl udělat?" dotázala se ho.

„Sahat ti na prsa. Vzrušovat tě rukou tam dole..."

Lia mu položila jednu ruku na své ňadro a pak si svou rukou zajela mezi nohy a začala se vzrušovat. „Opatrně, miláčku," řekla a on pokračoval. A ona začala hlasitě vzdychat a po chvíli se mu v náručí roztřásla. Když se pak on také udělal, překvapivě neusnul a dál ji hladil a líbal. Užíval si, že se jí muže zase dotýkat a ona v jeho náručí spokojeně usnula.

Uprostřed noci se probudila. Hrdlo měla stažené žízní, a tak vstala. „Kam jdeš, miláčku?" zaslechla šeptat Eliase.

„Jen si dojdu pro něco k pití. Spi, lásko," odpověděla mu.

„Přineseš mi taky?" dotázal se jí.

„Stačí voda nebo chceš čaj?"

„Stačí voda," odvětil se zavřenýma očima. Všimla si, že už si stihl natáhnout spodky a košili. Ona musela chvíli šátrat vedle postele, aby našla nohavičky. Pak potichu našlapovala do světnice. Překvapil ji však u stolu sedící Auri. V očích měl slzy.

„Co se děje, miláčku? Měl jsi noční můry?" dotázala se ho a usedla k němu.

„Slyšel jsem, jak ti Elias ubližuje, maminko," odpověděl jí a jí došlo, že byl její křik slyšet až k němu. „Ale, Auri," pohladila ho po vlasech. „Elias mi přeci vůbec neubližoval. Byl ke mně moc hodný, broučku. Jednou pochopíš, že spolu mohou manželé tyhle věci dělat i z radosti. Bez toho, aby muž ženě ubližoval."

Vstala a vzala džbán s vodou a dvě skleničky. „Chtěl bys jít k nám pod peřinu?" zeptala se ho a on přikývl. Když došla do pokoje, zašeptala k Eliasovi gumensky: „Auri si lehne k nám. Slyšel nás a bál se o mě." Věděla, že pro Azmariňany musí být zvláštní hovořit před dětmi o milování. Gumeni často žili v jedné cimře. Děti věděly o všem, co se v rodině dělo. Ale Azmariňané to měli jinak. Je udivovalo, že někdo mluví o dospělých záležitostech s dětmi. Obávala se, že tím Eliase přivede do rozpaků, ale ten si protřel oči a zahleděl se na uplakané dítě: „To mě mrzí, kamaráde. Ale přísahám ti, že jsem na tvoji maminku nebyl zlý."

Lia podala Eliasovi vodu a sama ji hltavě spolykala. Pak se nechala od Eliase znovu obejmout a objala Auriho.

„Budeme se zítra učit další písmenka?" dotázal se chlapec do ticha.

„Dobře. Pár tě jich naučím," odpověděla Lia.

„A Elias se bude učit taky?"

„Jo, já taky," odpověděl mu Elias. „Ale já budu jenom číst. Ty budeš i psát."

„Ale já se ti přeci nebudu smát."

„Spíš se bojím, abych nedostal křeč do ruky," odpověděl mu. „Nerad bych tě vylekal, Auri."

„Já se nebudu bát. Udělám ti zase čaj," odpověděl chlapec rozhodně. Lia pak cítila, jak ji Elias políbil na šíji: „Jsi báječná máma," řekl a jí to zahřálo u srdce. Za všechny ty měsíce, kdy nemohla kojit, kdy se bála, že přijde o holčičky, kdy musela strpět, že byl její synek v pracovním táboře.

„Já jí to říkám pořád, že je báječná," zaslechla říkat Auriho.

„Ty už spi, ty chytrolíne. Abys zítra neprospal celý den. To by pak Lia učila jenom mě a uměl bych víc písmenek než ty," odvětil Elias.

„Však já tě zase doženu," zakončil chlapec a vzápětí mu klesla hlava a usnul.