Nechtěný dar (pt. 2)

35. Sny o minulosti (E)

V noci se mu zdávalo o minulosti. Byly to zvláštní sny. V těch snech viděl Liu, ale viděl i sám sebe. Byl jen pozorovatelem, kterého nikdo neslyšel. Znovu se vracel do Lightmondu. Viděl se, jak se opilý vrací z hospody a ohýbá ji přes postel. Všiml si odevzdanosti v jejích očích. Jak byla smířená s tím, že jí zase ublíží. Jen z očí jí stékaly ublížené slzy. Tak rád by sám sebe od ní odstrčil. Zbyl by toho muže, kterým býval, do bezvědomí. A pak by ji hladil po vlasech a nechal by ji se z toho vyplakat. Ale nikdo jeho křik neslyšel. Měl dojem, že si vykřičí plíce. Řval, ať ji nechá být. Že jí tím ubližuje. Prosil ho. Ale bylo to marné. Pak se probudil ze snu celý zpocený. V záři svíčky rozeznal Liinu tvář. Hladila ho po zádech a opakovala: „Už je dobře, miláčku. Byl to jen sen."

„Omlouvám se... Omlouvám se..." ušlo mu z úst a z očí mu stékaly slzy. Jak to mohl udělat. Jak ji mohl takhle zneužívat.

„To je dobrý," zašeptala ona. „Jsem tady. Budeme zase spát."

Nechtěl spát, ale zároveň nechtěl být vzhůru. Ta nekonečná noční můra pro něj ve sklepení neskončila. Pořád na sobě cítil jejich ruce. Slyšel v uších jejich smích. Ve svých útrobách jejich údy. Věděl, že si to zasloužil. Ale taky nechtěl, aby o něj Lia přestala pečovat. Cítit její dotyk pro něj teď byl ten nejpříjemnější pocit, jaký dovedl vnímat. Jako by už zapomněl, jak je úžasná. Na její hlas, její úsměv, její nádherné černé oči. Nechápal, jak mu v těch prvních dnech, co se znala, mohla připomínat čarodějnici. Jak k ní mohl být tak krutý, když ona byla tak vlídná. Zato Antona se po svém návratu bál. Nejen jeho dotyků, i jeho hlasu. Věděl, že ho tu Anton jenom trpí kvůli Dahlii. A teď se vrátil zpět jako neschopná troska, která nebyla schopná přispívat ani málem. Byl jenom další hladový krk navíc, který je navíc stál ušlý zisk, když ho hledali. I Verity na Eliase zanevřela. Přišla několik dnů po jeho návratu do domu Dimitrových. Seděla u jeho postele a strnule na něj hleděla.

„Vypadá příšerně," poznamenala k Dahlii, jako by ji nemohl slyšet.

„Není na tom moc dobře. Ale nemá žádná vážná zranění. Tedy aspoň myslím."

„Jak myslíš? Tys k němu nezavolala doktora?" tázala se jí.

„On si to nepřál," odpověděla Dahlia.

„Zajdu mu sehnat Azmarinského lékaře," vstala a bez toho, aby na Eliase promluvila, chtěla odejít, když jí Lia zastoupila cestu: „Nedělej to."

„Proč?"

„On se teď bojí mužů."

Verity zřejmě došlo, co tím myslí. Obešla postel a zahleděla se na něj. „Postarej se, aby byl zase jako dřív. Jinak všechno, co jsem ti naposledy řekla, padá.

„Jak poroučíš," odpověděla jí Dahlia zřejmě ze zvyku.

„Zvyk je železná košile," pronesla na to Verity staré azmarinské přísloví a odešla.

Lia se vrátila k Eliasovi na postel: „Nepustím k tobě nikoho, koho k sobě nebudeš chtít pustit sám."

Eliasovi z té ohleduplnosti zase vnikly do očí slzy. „Můžu..."

„Co, lásko?" zeptala se ho.

„Vidět dcery."

Lia přikývla a vzápětí mu podala Iri: „Naposledy jsi neměl šanci s ní být pořádně o samotě." Elias přikývl. Zdálo se to jako celá věčnost.

„Jak dlouho jsem byl pryč?" dotázal se. Nepamatoval si to.

„Asi měsíc," odpověděla.

„Připadá mi to jako rok," pronesl po pravdě. „I když vím, že bych tak dlouho bez jídla nevydržel."

„Hlavní je, že ses mi vrátil."

„Bála ses o mě hodně?" dotázal se jí. Mrzelo ho to.

Lia přikývla. „Mívala jsem záchvaty. Docela často. Strašně jsem se bála, že tě zabili."

„Přál jsem si, aby to udělali," řekl Elias. „Nebyl bych Vám tu pak tolik na obtíž."

„Ale ty vůbec nejsi na obtíž," po tvářích jí začaly stékat slzy. „Jsi můj muž. Nejdůležitější člověk v mém životě."

Elias chtěl něco říct. Vrátit se k těm snům. Vyjmenovat jí všechno špatné, co jí nebo jiným Gumenům provedl. Ten seznam by byl nekonečný. Ale zároveň se sobecky bál, že ho opustí. Teď k tomu nemohlo dojít. Byl příliš slabý, zničený a zbabělý. A tak zavřel oči a dotázal se: „Mohla bys mě obejmout?" A ona tak učinila a hladila ho po vlasech.