Nechtěný dar (pt. 2)

57. Noční návštěva (D)

Garazov si nejdřív na Miru stěžoval. Říkal, že sice vaří, ale mlčí jako zařezaná. Myslel si, že bude plakat, nebo se bude potřebovat vypovídat. Ale ona v jeho přítomnosti jenom stojí a kouká.

„Chce to čas. Prožila si peklo," argumentoval Elias.

„Vždyť já vím," pokrčil rameny Garazov a nabídl si od Lii u oběda v dílně buchtu. „Když tvoje žena. Promiň, jestli jsem moc troufalý. Si s námi taky povídá. Vidí, že jsme tu všichni dobří kluci."

„Snažím se," řekla Lia po pravdě. „Ale stejně to ještě není takové, jaké bych si přála. Pořád z Vás mám trochu obavy. I když vím, že byste mi neublížili. Je to prostě ve mně. A to jsem tam měla Eliase a mohla si s ním každý večer, když se vrátil z práce povídat. Aspoň na pár hodin jsem mohla být člověkem. Ale ona celý ten rok v zajetí neměla nikoho, kdo by ji utišil a bral ohledy na její city. Pravděpodobně s nikým ani nemluvila."

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel," musel uznat Garazov. Lia si myslela, že tím je krize zažehnaná, ale ten den večer k nim Garazov znovu přiběhl.

„Delgadová," volal a bouchal na dveře, dokud Lia neotevřela. „Honem, musíš jít se mnou." Lia si rychle přehodila přes ramena šátek a Elias spěchal s ní. Když doběhli ke Garazovi do stavení, spěšně jim vyprávěl, jak přišel domů, všude byl dým a Mira nikde. A pak taky o tom, jak ji odnesl z chudobince.

„Potřebuju, aby ses o ni postarala. Má jenom noční košili. Nachystal jsem jí šaty po mé ženě, ale potřebuje umýt a prohlédnout, jestli není zraněná. Já bych zatím zašel pro doktora."

Lia okamžitě souhlasila a společně nanosili vlažnou vodu, aby jí nestoupla teplota. Pak dívku opatrně vysvlékla a pomohla jí do vody. V nočním osvětlení z petrolejky a pár svíček si všimla, že má dívka tělo poseté jizvami a ošklivými mapami z hojících se spálenin. Na břichu měla obrovskou jizvu a chyběla jí jedna bradavka. Zatímco ji Lia opatrně omývala, se dala do pláče.

„Už je dobře," šeptala jí. „Postaráme se o tebe." Ale dívka jako by ji nevnímala, začala plakat a volat maminku.

Nakonec ji usušila a navlékla ji do košile. „Pojď," půjdeme ji najít. Řekla jí, zatímco ji podepírala těch pár kroků do postele. Pak sešla do světnice, kde už čekal doktor Novik s Garazovem a opodál stál se sklopeným zrakem Elias.

„Ale budu u ní," vyhrkla namísto pozdravu. Nechtěla, aby z návštěvy doktora měla kromě Eliase trauma i Mira. Vyšla s ním do patra a držela ji za ruku, zatímco ji prohlížel. Pak sešli dolů a doktor jí předepsal léky, které Garazov pohotově zaplatil.

„Nevím, co si s ní mám počít. Nemůžu na ni přeci sahat." Řekl, když odešel doktor.

Lia přikývla: „Je mi líto, že jsem ti takhle zkomplikovala život. Myslela jsem, že ti spíš ulehčím."

„Ne, já jsem rád," řekl. „Je to milá holka. Zaslouží si už taky trochu štěstí."

„Ale asi nebude schopná dělat všechno to, co jsem ti slíbila," přiznala.

„Samozřejmě, že jí pár dnů nechám odpočívat."

„Nejen pár dnů," přerušila ho Lia. „Mira má určitě velké bolesti. Nevšimla jsem si toho, když jsem na ni narazila v chudobinci. Ten muž, který ji vlastnil, měl zřejmě rád její obličej."

„Jak to myslíš?" nechápavě se jí zeptal.

Lia se chytla za ruku svého muže, aby mu dala najevo vděčnost, že skončila právě u něj. „Mira má po celém těle popáleniny. Jsou už určitě pár měsíců staré, ale jistě bolestivé. Také je dost ošklivě pořezaná a má spoustu jizev."

Garazov se musel posadit a chvíli hleděl před sebe. Pak ale vstal a popadl lahvičku. „Nechám Hedviku s Norym pár dnů u matky. Doufám, že se sem ty, Iryna nebo Kaťa budete moct párkrát za den zastavit, abych mohl jít na hodinu či dvě do práce." Lia přikývla a v duchu si naplánovala obejít všechny známé z Eliasovy dílny, aby sem jejich manželky zaskočily vypomoct.

Pak se s nimi Garazov rozloučil a vypravil se nahoru za Mirou.