Nechtěný dar (pt. 2)

87. Složitost manželství (M)

 Dahlia se u nich nějakou dobu neukázala. Mira doufala, že se k ní doneslo, že ji zprostili viny. Chtěla se s ní zase vidět a povědět jí o všem, co od té doby, co se neviděly, zažila. Každou drobnost. Ale obávala se, že Juri nechce, aby se s ní viděla, a proto už se u nich nezastavila. Sama se bála ho teď o něco žádat. Stále jí bývalo špatně od žaludku. Zvlášť po ránu, ale také občasně krvácela. Myslela si, že je to z toho napětí, kterým si prošla. Její tělo vynechalo, ale domnívala se, že se to brzy zase spraví.

Dahlia se nakonec ukázala nečekaně. Před domem zastavil jedno sobotní ráno Dimitrův povoz. Na kozlíku seděl Anton Dimitrov a vedle něj jakýsi další starší pán. Zpod plachty pak seskočila Lia, která na ni volala přes plot. „Jedeme na naší pastvinu k lesu. Napadlo mě, jestli se nechceš přidat. Ještě jsem ti to tam neukázala."

Mira by se nejraději vděčně rozběhla k ní, ale za ní se objevil Juri. „Posledních pár dnů jí nebylo dobře, nevím, jestli by Vám tam s něčím pomohla. Můžu jet já," zavolal.

Na to vykoukl za Liou tmavovlasý muž, kterého Mira neznala a s ním Elias Delgado. „Už jsme vzali Ovečkina. V šesti si vystačíme. Lia chce vzít Miru jen na prohlídku."

Juri se stále nepřesvědčený zadíval na Miru: „Ty chceš jít?" zeptal se jí a ona slabě přikývla. „Smím?" Na to zašel do domu a podal jí šátek. „Ať ti nenafouká do uší," řekl, a pak k nim zavolal: „Mám jí dát sebou něco k jídlu?"

„Kdepak," zvolala Lia. „Však my ji pohostíme. Pak Juri doprovodil Miru k bráně a Lia jí pomohla nahoru na vůz, kde kromě Ovečkina a Delgadových seděla i Iryna s Aurim a pečlivě oblečenými holčičkami.

„Vzala jsem ti pár papírů a Auriho kreslící potřeby. Třeba se od tebe něco naučí," řekla Lia, načež chlapec protestoval: „Nebo se Mira něco naučí ode mě."

„Slyšela jsi, že mě zprostili viny?" dotázala se Mira, ale bylo to spíš ujištění než otázka. Došlo jí, že to tak asi je.

„Ano," odvětila Lia. „Chtěla jsem Vám dát chvíli čas, abyste se mohli s tou zprávou společně sžít. A my se teď snažíme stihnout před zimou, co jde. Stavíme nový domek. Je to spíš dům. Bude obrovský."

Pak si Mira všimla, jak se Elias směje.

„Co?" vyhrkla k němu Lia. Neměla vůbec žádný strach mluvit s Azmariňanem tím vyzývavým tónem.

„Obrovský, má milá?" řekl.

„Ano, je obrovský! Copak si nepamatuješ, jak vypadají gumenské domky v lesích?"

„To nejsou domky. To jsou plesnivé chýše," řekl Elias a chytil Liu za ruku. „Ale kvůli tobě bych se do takové díry klidně přestěhoval."

„Jak jsi šlechetný," řekla Lia a nakázala mu: „Podej mi ten plánek." Pak ukázala Miře nakreslený půdorys. „Tohle bude dům, a tohle už je stodola. Chceme sem přivést na jaře první dobytek. Pastvina je obrovská. A až se Stakarinské území rozšíří do lesů, budou od nás brát jídlo všichni Gumeni, kteří si zvolí tradiční způsob života."

Mira se nad tím musela pousmát. Ona si tradiční způsob života nezvolila. Narodila se do něj. Ale nikdy v životě nebyla tak šťastná jako s rodinou v jedné malé kulaté místnůstce. Povoz zastavil na kopci, odkud bylo vidět do kraje. Celé město až ke kamenné zdi, která ho strážila. Muži seskákali a dali se do práce.

„Anton sem každý den v týdnu vozí pár cihel. A o víkendu z nich stavíme zdi. Dřevo bereme z lesa. Máme to povolené od pana Karamanova. Platíme městu donár za strom," vysvětlila jí Lia.

„Je tu krásně," prohodila k ní Mira.

„A co teprve, až to postavíme. To bude teprve nádhera." Vzala deku a položila ji na zem, kam poté přenesla i děti. „Je těžké je teď udržet na jednom místě," informovala jí. „Ale tady je to bezpečné. Široko daleko nikdo není. Stačí je občas vrátit zpátky na deku." Mira očekávala, že Auri půjde s Liou, ale on začal pomáhat mužům.

„Jak jde manželství?" zeptala se jí Lia.

„Je to složité," odpověděla jí Mira. „Mám dojem, že Juriho pořád zklamávám."

„A je na tebe hodný?" zeptala se jí Lia.

Mira okamžitě přikývla.

„Tak to je hlavní," odpověděla Lia. „Nevím, kolik jsi toho slyšela o mém předchozím manželství..."

„S tím Jižanem?" vyhrkla Mira.

Lia zakroutila hlavou. „S Auriho otcem. Měli jsme gumenské manželství. Vzal si mě, když mi bylo třináct. Byl to..." zarazila se, aby našla to správné slovo. „Velmi krutý člověk, kvůli kterému jsem manželství vnímala jako trest za to, že jsem se narodila jako žena." Pak se ohlédla k mužům podávajícím si cihly. „Moje svatební noc s Eliasem byla... Složitá. I když jsem byla zvyklá s ním uléhat. A dělala jsem to ráda."

„Ráda?" opakovala po ní Mira.

„Neznám Juriho tak dobře, abych si mu dovolila radit. Navíc se domnívám, že jako gumenská žena na to nemám vůči němu právo. Muži neradi mluví o tom, že nejsou dobří milenci."

„Myslíš si, že Juri není dobrý milenec?" vyhrkla Mira, až Lia nadskočila a dala jí ruku přes pusu. „Ne tak nahlas. Já to samozřejmě nevím. A taky si myslím, že ty ještě nejsi připravená ho k sobě tak moc pustit."

S tím Mira souhlasila. „Předtím... Než mě zatkli... Jsem ho měla moc ráda. Připadal mi jako moc hodný člověk."

„Však se tam zase dostanete. Chce to trpělivost. My s Eliasem to dost dobře víme," řekla jí. Pak vytáhla papíry. „Napadlo mě, že by sis ráda nakreslila město." Mira na to hned přikývla.

„Jen se snaž si dělat přestávky. Vypadá to, že není taková zima, ale omrzliny se vytvoří rychle," řekla jí Lia.

„Rukavice jsem ještě od Juriho nedostala, ale určitě mi je pořídí," řekla a v duchu si nadávala za svou nevděčnost za teplé oblečení, jídlo a přístřeší.

Kreslila dlouho. Chvíli v doprovodu Lii, pak zase Auriho. Pokreslila tři papíry výhledy z kopce, než se všichni usadili ke svačině a obdivně si prohlíželi její obrázky. „Mohl bych je zkusit prodat," navrhl jí Anton a Mira unesená z představy, že její práce bude oceněná penězi hned kývla, než stačila pomyslet na to, že by to měl odsouhlasit Juri. Ale pak jí napadlo, že by se jí možná vysmál, že chce takové obyčejné obrázky prodávat. A třeba by byl naopak zklamaný, kdyby svolil a ony se neprodávaly. Elias se pak dokonce nabídl, že vyrobí dřevěné rámečky. Mira nerozuměla, proč těm lidem není na obtíž. A proč jsou k ní tak milí. Dokonce jí nabídli chléb namazaný škvarky. Sotva však ten pach ucítila, zvedl se jí žaludek a běžela dál od nich se vyzvracet.

„Všechno v pořádku?" zavolala k ní Lia.

„Ano. Poslední dobou se mi to stává," odvětila.

Lia prohodila pohled s Irynou a ani mužům to neuniklo, což Miru vyděsilo. „Ne... Tak to..." řekla a pak se rozběhla směrem k lesu. Nemyslelo jí to. Jen chtěla pryč, ale Elias Delgado se k ní rozběhl a zatarasil jí cestu. Mira s úleku ztratila dech. „To je dobrý, neublížím ti," řekl a zvedl ruce v obraném gestu. „Jen si běž promluvit s mou ženou, dobře?"

Mira slabě přikývla: „Nerada dělám potíže, pane," řekla mu.

„Pro tebe Elias, Miro. Přátelé mé ženy jsou i mými přáteli."

Pomalu se s ním v patřičném rozestupu vracela, když k ní Lia vykročila a šla s ní dál od skupiny. „Miro... To by mohlo znamenat, že jsi v očekávání."

„Nejsem. Krvácím," zašeptala Mira.

„To samo o sobě nemusí znamenat, že nejsi," řekla jí Lia. „Co kdybys šla k nám a Iryna se na tebe podívala. Bude to jen chvilička," řekla jí Lia. „Ona má na tyhle věci čuch." Prozradila jí, a když si všimla, jak je Mira vyděšená, dodala: „A taky je moc milá a chápavá."