Nechtěný dar (pt. 2)

88. Dvojnásobný vdovec (J)

Mira chodila k Delgadovým pravidelně. Častěji, než by mu bylo milé. Taky si nosila domů jakési bylinkové čaje, prý na špatný žaludek. Říkala, že to je dárek, ale Juri trval na tom, že nezůstane nic dlužen a dával Eliasovi v práci peníze. Spíš mu je vnucoval, protože on si je vzít nechtěl. Taky se ptal, co jí je.

„A ona ti to neřekla?" zeptal se ho Elias.

„Je to Mira," řekl mu v odpověď Juri jako by to mělo jako odůvodnění stačit.

„Nemůžu ti prozrazovat, co ti sama neřekne," pronesl k němu Elias.

„Ale ty můžeš vědět, co je s mojí ženou?"

„Neměl bych. Ale Lia přede mnou nemá tajnosti. Nerada něco zamlčuje."

„I když se tě to netýká?" zabručel Juri.

„Svěřuje se mi se vším a já se svěřuji se vším jí. Tak to prostě je. Co se týče tajemství ostatních, jsme jedna osoba."

„Na to budu příště myslet, až ti něco budu chtít říct," rozčílil se.

„Pro mě za mě," pokrčil rameny Elias. „Poslyš, jinak to nejde. Dahliino tajemství vždycky bude i moje tajemství. Důvěra mé ženy má pro mě takovou cenu, jakou si nedovedeš představit."

Juri si uvědomil, jak silný je vztah mezi Delgadovými a zahanbeně sklopil zrak: „Promiň. Jen mi řekni, že to není nic vážného."

„Nemůžu ti nic říct. Ale můžu ti doporučit, abys jí teď moc nezatěžoval."

Juri si domyslel, že za to může asi nějaké zranění z minulosti. Nezranili jen její kůži, doslova jí otevřeli břicho. Možná by bylo nejlepší nezatěžovat ji příliš sladkým nebo mastným jídlem. Třeba mu to mělo dojít už, když jí nutil jíst toho králíka. Doma jí proto rozkázal, že bude teď jíst zdravěji. Ovoce, zeleninu, netučné maso a suché pečivo.

Mira s ním nekomunikovala, jen přikývla. To ho přesvědčilo, že nejspíš kápl na správnou notu.

O tom, zda měl pravdu, se při příští návštěvě Antonova stánku na trhu nedozvěděl. Dozvěděl se však něco, co ho dopálilo ještě víc než nevědomost. Všiml si, že Anton prodává zarámované krajinky. Nejprve se mu zdály moc pěkně vyvedené, ale pak se ho zeptal, zda si může jednu koupit. Chtěl potěšit Miru.

„A proč si Mira jednu nenamaluje sama?" zeptal se ho k jeho údivu trhovec.

„Nemyslím si, že by něco takového zvládla," řekl Juri.

„Vždyť ty jsou její. To jste překvapený, že máte tak talentovanou ženu? A abych nezapomněl. Vyřiďte jí, že jí příště už vyplatím honorář. Část si odečteme za materiál. Ale i práce je důležitá. Za těch deset kresbiček, co už se prodalo, dostane donár. To není špatné."

„Ne, to není," ušlo Jurimu a podal mu peníze: „Tohle si beru," vzal kresbu. „A už od ní nic neberte. Úplně zapomněl na to, co chtěl koupit, a rozběhl se domů. Po cestě nad tím však přemýšlel a řekl si, že jí dá čas do večera, aby se mu přiznala sama. Tiše seděl u jídla, jenže i ona byla tichá.

„Nechtěla bys mi něco říct, Miro?" zeptal se jí.

„Elias něco říkal?" vyhrkla. To familiérní oslovení cizího a ještě k tomu azmarinského muže se mu pranic nezamlouvalo.

„Ne, nikdo nic neříkal," zalhal. „Jen tak. Jestli se mi nechceš s něčím svěřit?"

Mira zakroutila hlavou, ale na její tváři si všiml provinění. Sotva dojedli, poslal děti nahoru se převléct do košil. Pak se obrátil k Miře a ukázal jí obrázek. „Poznáváš to?" vyjel na ní, hlas se mu třásl vztekem.

Mira přikývla: „Chtěla jsem tě tím překvapit," zašeptala.

„Tak to jsi mě teda překvapila!" Popadl kresbu a hodil ji do kamen. „Žebráš po Dimitrových milodary za ty svoje čmáranice jako bych se o tebe jako manžel nedovedl postarat. Čím jsem si jen zasloužil takovou nevděčnost! Živím tě, šatím. Nežádám od tebe žádné manželské povinnosti, i když bych na to měl mít právo. A ty mi opakovaně lžeš a očividně se domníváš, že nedovedu uživit rodinu!" Miře tekly z očí slzy, ale Juri se jimi nenechal uchlácholit. Ať si prošla čímkoli, potřebovala vychovat, aby mu mohla být dobrou ženou.

„Ohni se přes stůl," řekl a začal si stahovat pásek. Mira tak sice pomalu, ale učinila. Pak jí vyhrnul sukni. „Takhle si budeš pamatovat, že ty se máš hlavně starat o rodinu. A především už mi nebudeš lhát." Stáhl jí kalhotky a všiml si, že jí teče krev. Dostala měsíčky, ale to ho nemohlo zarazit. Nechtěl, aby si příště zase dovolila mu lhát. Rozmáchl se, ale pak zrakem opět spočinul na její zubožené kůži a putoval k jejím rukám křečovitě svírajícím kraje stolu. Chvěla se a přitom se pokoušela neplakat. Už skládal ruku s páskem, když zaslechl Hedvičino volání. „Tati, ne. Prosím, neubližuj jí. Tu marmeládu jsem snědla já!" Zřejmě si myslela, že na sebe Mira vzala její vinu.

Juri se ale už nezlobil. „Převleč se a přijď nahoru. Dnes budeš spát vedle mě, Miřičko," řekl jí. „Povím dětem i tobě pohádku." Nechal ji tam a odešel do postele. Jenže Mira spát nepřišla a v kuchyni se stále svítilo. V přesvědčení, že trucuje, slezl po žebříku dolů. Stále byla přitisknutá ke stolu, jak ji zanechal. A to už uběhla nejméně hodina. „Trucuješ?" zeptal se, a pak si všiml obrovské kaluže krve pod stolem.

„Miřičko," vyhrkl a okamžitě se rozběhl k ní. Stáhl jí sukni a pohladil ji po vlasech: „Co se děje, srdíčko?" zeptal se a druhým dechem zavolal na Hedviku: „Pojď dolů pohlídat Miru, doběhnu pro doktora."

Mira k němu vyčerpaně vzhlédla a zašeptala: „Irynu. Prosím..."

Juri přes sebe jen přehodil kabát a rozběhl se k Delgadovým. Vzbudil celý dům a volal, že Mira krvácí. Iryna se hned vydala s ním. Prošli společně zahrádkou a do světnice. Mira stále zůstávala ohnutá přes stůl, jak ji zanechal. Iryna se v tu chvíli podívala na Juriho a jemu došlo, jak to vypadalo.

„To já ne... Já..." vykoktal.

„Jako manžel na to máte právo," řekla jen. „Nejsem tu od toho, abych Vás soudila," ale v její tváři byl vidět odpor. Sklonila se k Miře a položila svou dlaň přes její křečovitě sevřenou ruku. „Jsem tady, děvenko," řekla jí.

„Dítě," zašeptala na to k Juriho údivu Mira a dala se do hlasitého pláče.

„Tomu uzlíčku už nepomůžeš, řekla jí. „Hlavně teď musíme pomoci tobě, děvenko."

„Nevěděl jsem, že je těhotná," vyhrkl Juri. Trhalo mu srdce, čeho na své milované Miřičce dopustil.

„Promiň mi to, srdíčko," spustil k ní. „Tak strašně mě to mrzí," z očí mu tekly slzy.

Mira jako by jeho slova vůbec nevnímala hlasitě plakala. Iryna se pak otočila na Hedviku: „Vezmi její věci, děvče. Vezmeme ji odsud do bezpečí." A Hedvika ji k Jurimu údivu poslechla a přinesla uzlík s Miřinými věcmi. Pak se oblékla a obě Miru podepřely. Juri se vzpamatoval, až když jeho ženu v mdlobách vedly zahradou. „Je to jen pár kroků," říkala Iryna. „Uložíme tě do postele a postaráme se o to, abys nám nevykrvácela."

Až u brány je dohonil: „Hedviko domů! A Mira tady taky zůstane, je to přeci moje žena!"

„Tak mě třeba žalujte!" otočila se na něj Iryna. „Ale já se postarám, aby ta děvečka měla aspoň pár dnů na zotavení a neudělala z Vás dvojnásobného vdovce!"

Juri se v tu chvíli zastavil a nechal je odejít.