Nechtěný dar (pt. 2)

97. Zášť vůči Gumenům (E)

 I když Malcolma neměl nikdy v lásce, v práci si následujícího dne připadal jako vyvrhel. Malcolm už nepřišel. Ze všech tovaryšů jen Elias věděl, že ho zatkli. Vzal si Savchuka stranou a pod tíhou udivených pohledů ostatních tovaryšů vyšli do patra, kde jim paní Savchuková nalila štamprli.

„Děkuji, ale já nepiju," odsunul ji stranou. Ona se na něj jen usmála, přelila alkohol zpět do flašky a nalila mu trochu svařeného jablečného moštu s kořením. Elias něco tak dobrého ještě nepil a byl odhodlaný navrhnout Lie, aby si mošt s hřebíčkem a skořicí taky uvařili. Aurimu by určitě chutnal. Třeba už ho i pil. Jen Eliasovi jako Azmariňanovi zůstávali stále některé zvyky, jídlo i nápoje Gumenů skryty.

„Tak co víš, Delgado?" zeptal se ho Savchuk a překlopil do sebe alkohol.

„Malcolm už se nevrátí," Elias se vyhýbal Savchukově pohledu.

„To je všechno?"

„Jestli Vám to tak stačí?" Elias vstal, ale Savchuk zakroutil hlavou. „Nestačí. Chci vědět, koho zaměstnávám. Kdyby se někdy vrátil, takhle nemám žádný důvod ho nepřijmout."

„Nemyslím si, že by se to mohlo stát," ušklíbl se Elias.

„Něco jste si udělali? Rozhádali jste se?"

Elias na to zakroutil hlavou: „Udělal něco někomu, koho znám."

„Tvé ženě?" odtušil špatně Savchuk.

„Ne, Lia je v pořádku."

„Takže napadl nějakou ženu?" zeptal se a Elias kývl. „Ale já v tom prsty neměl. Přísahám," vyhrkl hned. Vadilo mu, že by si Savchuk teď mohl říct, že jsou všichni Azmariňani možná stejní. Mohl by Eliase propustit jen tak. Pro jistotu.

Savchuk kývl: „Neměl jsem ho sem brát."

„Propustíte mě?" zeptal se pak Elias, ale Savchuk zakroutil hlavou. „S tebou je to jiný, Delgado. Za tebe se zaručil Dimitrov. O tobě jsme aspoň něco věděli, než jsi pro mě začal pracovat."

„Takže už byste jiného Azmariňana nepřijal?"

Na to Savchuk pokrčil rameny: „Pochop mě, Delgado. Chci zaměstnávat jen lidi, za který se můžu zaručit."

„Aby Vás pak nenapadlo, že už se nemůžete zaručit ani za mě," vydrala se Eliasovi na jazyk trpká poznámka, ale hned toho litoval. „Omlouvám se. To jsem neměl říkat..."

„Ne, to neměl," odvětil tvrdě Savchuk. „Ty víš, Delgado, že já se s tovaryši nekamarádíčkuju. Nedělá to podle mě dobrotu. Ale my dva jsme toho spolu zažili tolik, co jsem za těch dvacet let nezažil v dílně s žádným jiným.

„A přesto Vás nepřesvědčím, že Azmariňané nejsou o nic horší než Gumeni. Ani potom, co se stalo s Lavrovem," vytáhl svůj vlastní stud na světlo. Pak vstal a vykročil ke dveřím.

„Delgado," zavolal na něj Savchuk a Elias se na něj otočil: „Ano, mistře Savchuku?"

„Neříkej mi, že v sobě nemáš vůbec žádnou zášť vůči Gumenům."

Elias na to zakroutil hlavou. „Kdybych jí měl, znamenalo by to nosit v sobě zášť i vůči své vlastní rodině. Teď se vrátím k práci, jestli smím."

Savchuk kývl: „Neříkám, že sem ještě někdy přivedu nějakého Azamriňana. Ale jestli to udělám, tak už mi nelži."

„A o čem jsem Vám lhal?"

„Jen se nedělej. Viděl jsem, jak nevraživě ses na něj od prvního dne koukal. Neseděl ti."

„Kirov mi taky neseděl... Půjdete a vyhodíte ho?" Bez čekání na odpověď sešel do dílny a dal se do práce. Ostatní si od něj drželi odstup. Nevyptávali se. Všimli si, jak bouchl dveřmi, i jak rozčíleně se tváří.

K večeru za ním zašel Chalkin. „Jdeme do hospody, kdyby ses chtěl přidat."

Elias zakroutil hlavou. „Už něco mám. Možná jindy." A pak se pokusil o milý tón: „Ale jindy půjdu moc rád."

„Poslyš, nikdo si tu nemyslí, že jsi jako Malcolm."

„Říkal ti snad o něm někdo něco?" nechápal Elias.

„Ne. Říkám to, jak to je. Ten chlap byl divnej. Byl tu už půl roku a nesnažil se s námi nijak sblížit. Vím, že neumí moc dobře gumensky, ale aspoň základy... rukama... nohama... hned by nám byl bližší. Vím, že jsme nebyli zpočátku moc otevření tomu, abys tu byl. Ale díky tobě řada z nás pochopila, že Azmariňani jsou stejní lidé jako my. Jsi jeden z nás, Elias. Jsme kamarádi."

„Jsem rád, že mě tak pořád bereš," usmál se Elias a pak si ho vzal stranou. „Řeknu ti, proč s Vámi nemůžu jít. Abys to pochopil. Ale nikomu ani slovo, prosím..."

V tu chvíli ho Chalkin zarazil: „Nemusíš mi to říkat. Věřím ti, že je to důležité. A že nemáš v plánu nic špatného. Jinak mi může být jedno, co děláš po práci."

„Díky," usmál se na něj Elias. Ten den ho stál spoustu sil a emocí. Na někoho, kdo dřív zvládl krotit city na uzdě, teď prožíval o to silněji. Měl obavy, že Savchuk řekne o tom jejich rozhovoru Dimitrovi a ten ho bude zase kázat. Řekne něco jako... „To musíš pořád dělat problémy. Měl by ses snažit, abys zapadl. Nakonec to raději řekl Antonovi sám. Odvyprávěl mu slovo od slova, co se stalo, a rovnou řekl, že ho to mrzí.

On však na to řekl: „Nemá tě co mrzet, kluku. Tys tomu lumpovi neradil, aby šel a slečnu Petrovovou bodnul."

„Ale..."

„Nepřipomínej mi, co jsi ty sám udělal. Podstoupil jsi za to trest. A jestli se teď k tobě kdokoli začne chovat jinak kvůli chlapovi, kterého sotva znáš, tak jsi v tom nevinně."

Elias se zmohl jen na slabé kývnutí značící porozumění. Už se tak moc těšil domů do tepla k Lie. Když přišel domů, překvapivě našel u stolu sedět Daria. Zatím mu ustlali na zemi, aby kontroloval Stasi. Ale žít v domácnosti, kde spolu polovina lidí nemohla zůstávat ve stejné místnosti bylo dlouhodobě neudržitelné.

„Ahoj, miláčku," pozdravila ho Lia, přešla k němu a objala ho. Byl si jistý, že rozumí jeho rozpoložení. „Vezmu ti večeři do ložnice. Holky jsou na dece. Nechtěla jsem je nechávat tady."

„A Auri?" zeptal se Elias.

„Je tam s nimi. Hlídá je."

Na to se pousmál. „Tak dobře. Navečeříš se se mnou?" Lia přikývla a společně usedli k dětem na deku jako při pikniku.

„Dneska jsem měl svařený mošt," začal Elias těmi pár detaily, které na tom dni považoval za pěkné.

„Je moc dobrý, viď," usmála se na něj Lia.

„Až budeme mít dům nad městem, můžeme mít sad a vyrábět vlastní."

„To bych ráda," usmála se Lia a nechala se od něj obejmout kolem ramen. „Co Stasi? Nechceš mi už říct, o čem jste se včera bavili."

Elias se podíval na Auriho: „Co kdybys odnesl Iryně nádobí. Řekni jí, že si myslím, že si za to zasloužíš něco sladkého." Auri přitakal a odnesl talíře do kuchyně.

„Řekla mi, čím si prošla v Lightmondu. Myslel jsem, že by to Auri neměl slyšet." Vzal si na klín Seli a pohupoval s ní, zatímco cumlala jeden z jeho polštářků proti křečím. Lia dívkám pletla vlastní kousátka, ale Seli na tyhle hnědé nevzhledné míčky nedala dopustit.

„Řekneš mi, jak to bylo?" zeptala se ho Lia.

„Kdyby to bylo jenom na mě, tak už to víš. Ale myslím, že Stasi si to chce nechat pro sebe."

„Tak mi to neříkej," usmála se na něj Lia a on ji políbil na tvář.

„Taky říkala, že před pár dny umřel její otec. A že už taky nechce žít."

Lie do tváře vnikla lítost.

„Řekl jsem jí, že jí pomůžeme, aby zase chtěla."

„Ano, to uděláme," přitakala Lia.