Nechtěný dar (pt. 2)

93. Chlapec v bažinách (D)

 Hlasem jí připomínal Eliase. Když mu Iryna za přítomnosti Dahliina muže vymývala rány, křičel a ona si musela připomínat, že to není Eliův hlas. Přitom zacpávala Aurimu uši a objímala ho. „Drž se od toho muže stranou," naléhala na něj pak. „Elias mu chce prokázat soucit. Ale neznáme ho. Nemusí být tak hodný jako Elias."

Když vešel Elias do ložnice, Lia k němu v němé otázce vzhlédla.

„Spí. Moc nám toho o sobě neřekl. Ale jestli se ukáže, že to není dobrý člověk, tak budu první, kdo ho odsud požene," odpověděl jí.

Lia vstala políbila Eliasovu provinilou tvář: „Jsi můj hrdina," řekla. Přes noc u muže seděla Iryna, ale když následující ráno odešli muži pracovat a Iryna musela k porodu, ocitla se s dětmi a tím Azmariňanem sama. Iryna samozřejmě zamkla dveře do pokojíku, kam ho uložili, jenže když se ani s polednem nevrátila domů, Lia dveře odemkla a tiše dovnitř azmarinsky zavolala: „Nepotřebujete něco, pane Hernandezi?"

Od muže se jí nazpět dostalo slabého šepotu, kterému nerozuměla. Rozkázala tedy Aurimu zůstat s holčičkami v ložnici, vstoupila a usedla na stoličku k jeho lůžku. „Mohu Vám udělat čaj nebo něco k jídlu," špitla opatrně.

„Kde to jsem?" zeptal se jí na to muž.

„V domě Antona Dimitrova. Ve Stakarinu," odvětila. „Anton a můj muž Vás sem včera přivezli."

„Váš muž... Elias Delgado?"

„Ano," potvrdila.

„Chtěl bych mu poděkovat."

„K tomu ještě budete mít příležitost," řekla. „Až Vám bude líp."

Hernandez na to příkývl a pak se na ni zahleděl: „Jen co budu moci vstát, odejdu, slibuji."

„A kam byste šel? Do chudobince?" zeptala se ho. „Nejdřív si musíte najít práci a střechu nad hlavou."

„Já vím, že Vám má přítomnost není příjemná."

„Však se spolu nemusíme vídat," řekla a vstala. „Ale teď jsme tu sami, takže kdybyste něco potřeboval."

„Vyměnit obklad, jestli by Vás to neobtěžovalo," zašeptal unaveně. Musel mít velké bolesti. Lia tu bolest znala. Opatrně mu stáhla zteplalý obklad a dotázala se jej: „Kolik jste dostal ran?"

„Padesát," odpověděl.

„A i když jste věděl, že se to stane, tak jste se tu rozhodl zůstat?"

„Doma mě hledají," zašeptal na to a pak usnul. Ta zpráva Liu zaskočila. Přemýšlela, čím se tak mohl provinit. Krádeží? Vraždou? Dala mu studený obklad a pak ho raději zase zamkla. Ale když přišel Elias domů a navečeřel se, vzala si ho stranou.

„Říkal mi, že musel utéct z Azmarinských vrchů, protože porušil zákon," oznámila mu v obavách. Jenže Eliase to nerozrušilo tolik jako ji. Ba naopak, ani to s ním nehnulo. „Já ho taky porušil. Mnohokrát. A nemyslím si, že jsem se tím, že jsem se staral o tebe, dopustil něčeho špatného."

„Třeba máš pravdu. Ale měli bychom mít jistotu, Eliasi. Jsou tu s ním pod jednou střechou naše děti."

Elias jí naštěstí dal za pravdu a vzal ji s sebou k Hernandezovi, kterého právě Iryna krmila. Když je uviděl, pokusil se na polštáři převalit, ale pak zaúpěl a bolestí přivřel oči.

„Dobrý den," pozdravil se s jejím mužem. „Hádám, že Vám vděčím za záchranu života."

„Dobrý den, jsem rád, že už Vám je lépe," oznámil mu Elias. „Ale vděčnost bych být Vámi projevoval spíše paní Dimitrové," kývl k Iryně. „Tedy jestli umíte aspoň trochu gumensky."