Nechtěný dar (pt. 2)

51. Dopis od Dahlii (E)

Přes noc mu ležela v náručí a on si po dlouhé době připadal sám sebou. Svíral ji na své hrudi, hladil ji po vlasech a když ze spánku zakňourala, zašeptal jí do ucha, že je u něj. Nad ránem se však probudil sám. Vedle něj na nočním stolku ležel dopis s jeho jménem a z toho se mu na okamžik rozbušilo srdce. Natáhl se po dopisu a začal číst Dahliino azmarinské nejisté písmo.

Můj nejdražší,

Neměj strach. Nic se neděje. Zatím, co čteš tenhle dopis, jsem nejspíš s Irynou v kuchyni a připravuji snídani. V noci jsem se probudila ve tvém sevření a to mě donutilo přemýšlet. Vím, že jsem ti nikdy dřív zamilovaný dopis nenapsala. Ale chci to aspoň zkusit. I když nebude tak krásný, jaký jsi mi napsal ty. Ráda bych ti připomněla, co všechno pro mě znamenáš.

Když mě provdali za Chakarova, byla jsem malá holka, která se ráda toulala sama u moře a v lesích. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Že pro nikoho nemůžu mít žádnou cenu. Že záleží jen na tom, že jsem Mitkovová. Loutka, se kterou si může každý dělat, co chce, a ona mu to musí dovolit. Po pár letech soužití s ním jsem se bála opouštět dům. Dělala jsem jen to, co mi nakázal, protože jsem měla strach, že mě zbije, když si dovolím projevit svobodnou vůli. S Jackem jsem na chvíli zadoufala, že život nemusí být jen utrpení, ale nikdy jsem neměla pocit, že budu v životě v bezpečí. Že mi někdo dá ten pocit. Že o mě bude skutečně pečovat. Nikdy jsem si nemyslela, že poznám tak silnou mužskou lásku, jakou mi dáváš ty.

Když jsi mě poznal, vnímal jsi mě jako hloupé špinavé zvíře. A přesto stačilo tak málo, abys mě začal dávat do postele a krmit mě svým jídlem. A taky stačilo málo, abys začal vnímat mojí duši. A věřit, že ti rozumím, že se s tebou dovedu bavit jako se sobě rovným, jenom když mi pomůžeš, abych se tě nebála. Učinil jsi ze mě součást své domácnosti. A dal jsi mi jiný účel než takový, kvůli kterému jsi mě dostal. Nehledě na ty příšerné věci, ke kterým jsi musel svolit, jsi mnou nezačal opovrhovat. Naopak jsi mi ukázal, že nejsem jen tělo k uspokojení cizích tužeb. Ukázal jsi mi, jaká jsem. Že mám ve svázaném těle svobodnou duši. Že mám právo se smát, plakat a milovat. A mým svobodným rozhodnutím bylo milovat tebe. Protože nehledě na bolest, kterou jsi mi způsobil, vždycky jsi mi pak pomohl se zase uzdravit. V noci jsi mi dával takový pocit bezpečí, že jsem si v posteli vedle tebe připadala jako v nebi. Měla jsem strach, že zvýšíš hlas, že se probudím a ty budeš mít na mě vztek a ublížíš mi. Ale současně jako bych měla jistotu, že tě tvůj vztek na mě vždycky přejde. Nebo mi řekneš, že jsi se tak musel zachovat, ale bylo to jen pro moje dobro. A já bych ti uvěřila a zase se nechala sevřít a utišit. Byl jsi první člověk, se kterým jsem se tak cítila. Jako tvrdohlavá a neposlušná holka, kterou má však i přesto, jaká je, někdo rád a stará se o ní. Měla jsem jistotu, že se ti nezprotivím a nepředáš mě někomu jinému. Vždycky, když se mi děly špatné věci, jsem měla jistotu, že to s tvým příchodem domů skončí. Myslela jsem na tvoji tvář a byl to pro mě v tu chvíli ten nejhezčí obraz. A s postupem času se z té náklonosti, kterou jsem cítila, stala láska a starostlivost. Vím, že občas zpochybňuješ, jestli je pravá. Ale já vím, že je. Už jen z toho, jak se mi rozbušilo srdce očekáváním pokaždé, když ses vracel domů. Jak jsi mě nutil do smíchu pokaždé, když ses smál ty. Jak se mi líbilo každé tvé gesto a tvůj hlas při čtení azmarinských knih. Byla jsem sama spoutaná v domě nepřítele v zemi, kterou jsem nikdy předtím nenavštívila. Ale nepřipadala jsem si sama. Jako bych nechápala, že jsem tě ještě před pár měsíci neznala.

Vím, že si myslíš, že jsi dřív dostatečně nechápal, čím jsem si musela projít. Ale podle mě jsi to chápal tak, jak jsi v té době dovedl a především jak sis mohl dovolit. I pro tebe muselo být utrpení vidět jiné muže, jak mě znásilňují a ubližují mi a nezasáhnout. Stejně tak jako jsem já trpěla, když jsi ležel v horečkách v kůlně v Delgadově hnízdě. V minulosti jsme si oba hodně vytrpěli, ale ty jsi tolik trpět nemusel. Vybral sis tu bolest, abys výměnou za ni mohl být se mnou. A já si to dobře uvědomuji. Vím, jak obrovskou lásku ke mně chováš. A chtěla bych ti tímhle dopisem říct, že moje láska k tobě není o nic menší.

Nezištně jsi o mě pečoval v Lightmondu a dostal jsi mě odtamtud. Jsi ten nejbáječnější otec našich třech dětí. A po tvém boku zjišťuji, jak nádherně se může žena cítit, když má vedle sebe muže, který je jí naprosto oddaný. Vím, že nás nečekají jen nádherné chvíle. Nejsem snílek. Ale taky vím, že si ty ošklivé chvíle vzájemně vynahradíme. A taky vím, že chci svoji lásku a také své tělo darovat jen tobě. A jestli o tom někdy budeš mít pochybnosti a já zrovna nebudu nablízku, chtěla bych, aby sis tenhle dopis přečetl. Nehledě na to, kolik let uplyne, moje pocity zůstanou stále stejné,

Navždy tvá, Dahlia.

Elias složil dopis a otřel si slzy. Pak jej pečlivě uschoval do šuplíku a vešel do kuchyně, kde však k jeho překvapení seděl jen Anton. „Kde je Lia?" vyhrkl namísto pozdravu.

„Emery začala rodit. Šla s Irynou k porodu. Sedni si, kluku, a nasnídej se. Iryna vždycky říká, že první porod může trvat i celý den."

Elias tak učinil a začal tiše snídat. Z dětského pokoje pak vykoukl Auri a usadil se k nim. „Ty si budeš vyřezávat nohu?" zeptal se ho a Elias přikývl.

„A kdy mi vyřežeš toho koníka?" dotázal se a Elias musel pokrčit rameny. „Rád bych ti ho vyřezal, ale Antonovi by se to nelíbilo," sklopil zrak.

Anton k němu udiveně zvedl zrak: „Jak to myslíš kluku, že by se mi to nelíbilo."

„Řekl jsi, že nemám vyřezávat mimo pracovní dobu."

Starý muž se chvíli rozpomínal a pak kývl: „Jo, to jsem řekl. Ale vím, že jsem neměl. Teď už je mi jasné, že zákazy nic nezmůžu. Jestli mu vyřežeš toho koníka, nebudu nic namítat. Jen se snaž si neublížit," pousmál se na něj.

Elias pak přikývl: „Tak dobře." A jelikož se zdál být Anton dnes v poměrně klidné náladě, rovnou se pokusil zajít dál a navrhl Aurimu, že ho bude učit azmarinsky. A kromě malé přestávky na to, aby uvařil oběd, tak činil celý den. Nechtěl, aby Lia s Irynou přišly domů hladové a ještě musely vařit.

Elias s Aurim seděli v kuchyni a Anton je pozoroval a sem tam se rovněž zapojil. Elias učil Auriho základní fráze. Pozdravy a otázky. A Anton pak sám od sebe řekl pár azmarinský pozdravů a pokusil se v tom jazyce představit. „Je to jako kdybys žvýkal jazyk, kluku..."

„Mě zase pořád nejde to Vaše chrčení," odvětil Elias. „Náš jazyk je jemný. Stvořený k psaní knih a písní."

„Jsou to třasořitkové," dloubl si do něj Anton.

„Co je to trasotitka?" zopakoval to slovo, jak nejlépe dovedl a Auriho tím rozesmál. A do toho smíchu přišla domů Iryna s Liou. Dahlia na něj nervózně pohlédla.

„Tak co se narodilo?" zeptal se, aby pročistil vzduch.

„Mají krásného tmavovlasého chlapečka," oznámila mu Iryna. „Všechno proběhlo v pořádku."

„Tak na to se napijeme," zahlásil Anton.

„Já nebudu," odvětil Elias. „A rád bych si na chvíli promluvil o samotě se svou ženou," kývl k Lie a ta ho tiše následovala do ložnice. Ona k němu nejistě vzhlédla a on ji k sobě pevně přitiskl. Držel ji na hrudi a hladil po vlasech. „Tenhle tvůj pohled, Dahlio, už nechci vidět," pronesl k ní vážně. „Nic ti nezakazuji. Ale teď a tady ti slibuji, že udělám všechno proto, abych ti nedal důvod k nejistotě. Budu se každý den snažit být ten muž, kterého tak moc miluješ."

Když ji pustil, všiml si v jejích očích dojatých slz: „Takže ti můj dopis nepřipadal hloupý? Včera mi to přišlo jako dobrý nápad, ale dnes..."

„Je uschovaný v šuplíku u mé strany postele. A kdybych o nás někdy zase zapochyboval, přečtu si ho slovo od slova tolikrát, abych zase uvěřil."

„Já jsem měla obavy, protože jsem nad tím, co píšu, příliš nepřemýšlela. Nechtěla jsem nějak znehodnotit tvůj jazyk. Vím, jak ho máš rád."

„Právě naopak, lásko," usmál se na ni. „Myslím, že jsi se vyjádřila moc krásně. A opravdu mi tím pomáháš," políbil ji na čelo a pak ji znovu sevřel. „Představ si, že jsem dnes slyšel Antona mluvit azmarinsky..." zašeptal jí se smíchem do ucha.

„To musel být opravdu divoký sen, miláčku," odvětila jeho žena.