Nechtěný dar (pt. 2)

135. Nový dům (D)

 Paskala prvních pár dnů vůbec neviděla. Napadlo ji, že možná před Stakarinem utekl. Ale jednoho dne se probudila a on seděl u její postele. Nebyl spoutaný, byl čistý, upravený a ona si v tu chvíli uvědomila, že pohled na něj je v lecčem jako pohled do zrcadla. Nebo býval...

„Viděl jsi moje dcerky?" zašeptala k němu a on zakroutil hlavou. „Nechtěli, abych se k nim přibližoval. Pan Dimitrov mi úplně nevěří."

Lia se v tu chvíli začala třást. Její hlava ještě nechápala proč, ale o okamžik později jí došlo, že neví, kde je Elias. A Paskal, jako by to vytušil, zvolal: „Pa... pane Delgado."

A pak Lia viděla Eliasovu tvář a vzápětí ji podepřel a objal a cítila jeho teplo a jeho vůni. „Jen jsem na chvíli odběhl, miláčku," řekl jí. „V pořádku..."

„Nemůžu se přestat třást," špitla k němu rozrušeně. Její tělo si dělalo, co chtělo.

„Možná bychom to měli probrat s Dariem," řekl jí, ale ona zakroutila hlavou. „Nemůžu s ním teď mluvit."

„Mám s ním promluvit sám?" zeptal se jí a ona kývla. „Ale já nemůžu být tak dlouho bez tebe. Nemůžeš za ním chodit."

„Nepůjdu za ním. Setkám se s ním tady. A tobě dáme makové mléko. Neohrozil bych tě."

„Tak už to začíná?" zeptala se ho azmarinsky a z očí jí tekly slzy. Na rozdíl od Eliase věděla, že to takhle skončí. Že jí bude muset dávat makové mléko, aby pro něj nebyla přítěž.

„Jediné, co začíná, je náš společný život," odvětil jí a pak přešel zase do gumenštiny. „Popovídali jste si?" zeptal se.

„Teď se probudila," řekl mu Paskal, ale jako by to Elias neviděl, dodal: „pořád se klepe."

„To přejde," řekl Elias, jako by si byl jistý, i když nebyl.

„Ch... chtěla jsem Paskalovi představit naše dcery," řekla Lia Eliasovi.

„Jsou v postýlkách," oznámil jí Elias. „Může se na ně podívat, jestli to tobě nevadí." Pochopil, že Lia potřebuje odvést myšlenky od jeho chvilkové nepřítomnosti.

„A V... vám to nevadí?"

„Nač najednou ta zdrženlivost?" zeptal se ho Elias. „Pro tebe Elias," řekl mu. „Chápu, že ti to jako Gumenovi nemusí jít přes pusu, ale pan Delgado zase úplně nevyhovuje mě. Já ti pan Mitko říkat nebudu.

„Dobře, Eliasi," odvětil a pomalu nejistě se přiblížil k postýlkám. Holky se už do jedné nevešly a Liu napadlo, že se Elias možná vzdaloval i kvůli tomu. „Dario říkal, že by k tobě neměly moc chodit. Nevíme, jestli ještě nepřenášíš nějaké jiné nemoci," pošeptal jí přitom Elias azmarinsky a Lia se musela párkrát zhluboka nadechnout, aby se k třasu nepřidal ještě pláč. Měla za to, že se svými holčičkami už jejich druhé narozeniny neoslaví, a teď se k nim ještě nesměla přibližovat. Ale rozuměla tomu. Raději se od nich bude držet dál, než je ohrozit.

Paskal mezi tím už hleděl do postýlek na po obědě podřimující děvčátka. Byl jimi podivně zaujatý. Fascinovaný tak, že ani nemrkal. Asi nikdy dřív zpola azmarinské děti neviděl. Možná neviděl ani zcela azmarinské. „Tmavovlasá je Selia?" zeptal se a ukázal na dívenku.

„Ano, Seli," řekla mu Lia. „Má velmi divokou dušičku. Když je vzhůru, pořád se o něco zajímá a směje se."

„Divoká gumenská dušička," poznamenal a Lia kývla. „A ta druhá je Iri. Je spíš tišší. Po narození musela hodně bojovat, aby s námi zůstala. Proto je asi menší než Seli."

„Ale teď jsou obě zdravé?"

Lia se podívala na Eliase a ten přikývl: „Naprosto. Taky jsem dřív slýchal o poškozených dětech, které se rodí ze smíchání obojí krve. Ale jsou to hlouposti."

„Děkuju, že jste mě sem vzali. Zvlášť po tom, co se stalo v Severopolu. Můžete si myslet, že dovedu jen tak zabít člověka. Ale to není pravda. Udělal jsem to jen pro svou sestru."

„Zabít člověka?" nechápala Lia.

„Grigora Chakarova," objasnil jí Elias. Lia se přistihla, že je na svého bratra hrdá. To on ji pomstil a sprovodil to příšerné zvíře ze světa. „Trpěl?" zeptala se ho.

„Bodl jsem ho kudlou. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Překazil by nám plán."

„Dobře," kývla jen. Z kuchyně slyšela hlas Iryny a Auriho, jak si mezi sebou povídají. Byla ráda, že své třetí dítko aspoň slyší. A když pak Auri pootevřel dveře a zeptal se Eliase: „Můžu dál, tati," srdce jí jihlo tak, jak si nemyslela, že bude ještě někdy schopná. A to, že to Eliase nepřekvapilo, bylo jasným znamením, že to není poprvé.

Později toho dne jí Iryna pomohla v koupelně s bylinkovou koupelí. Elias se snažil jí asistovat, ale pak odběhl, aby se postaral o děti. Celou dobu si však broukal. K Eliasovi se zpěv nehodil, bylo to příšerné kvílení a po Antontonově zaburácení, že přivolá všechny toulavé kočky, už jen mručení. Snažil se jí tím dát najevo, že je poblíž a v pořádku. Ale Lia se stejně začala slabě třást.

„Elias říkal, že už to neovládáš," promluvila k ní Iryna a Lia přikývla. „Musíš mě nesnášet za to, co chci Eliasovi provést."

„Že to chceš skončit, Lio?" oslovila ji tou přátelskou zdrobnělinou, která tvořila součást Dahliiny osobnosti až od chvíle, kdy ji tak oslovil Elias.

Lia kývla. „Nechci, ale nemám jinou možnost. Omlouvám se, že zklamávám i tebe. Vím, že ve mně nemáš moc velkou důvěru."

„Ale proč si to myslíš, děvenko?" zeptala se jí Iryna.

„Kvůli tomu se Stefanem. A taky kvůli tomu, že jsem to Eliasovi komplikovala v Lightmondu po pádu města. Mám dojem, že bys pro něj chtěla někoho lepšího."

„Ale děvečko," řekla jí, zatímco jí jemně omývala poraněné rameno. „Já nemám o Eliasovi žádné velké iluze. Vím, že je z části i takový, jakého ho vychovali Azmariňané. Vím, že dovede vypnout emoce a udělat příšerné věci. Ale taky si myslím, že to špatné v něm, co zakořenili špatní lidé, dovede vykopat jen důvěra. Snad proto mu ji projevuju snad víc než tobě. Ale mám tě moc ráda a vážím si tě. Právě pro tu odvahu, kterou jsi měla, když ses mi svěřila, že miluješ Azmariňana. Nebýt ní, nikdy bych už neměla svůj vlastní život. Stále bych jen sloužila ostatním. Myslela bych si, že po jedné krátké lásce z mládí už jako Gumenská žena musím žít v ústraní."

„Já ho nejen miluji," přiznala se jí Lia. „Myslím, že ho má moje tělo tak spojené s bezpečím, že teď bez něj už nechce ani správně pracovat."

„Třeba se to změní, děvenko. Nikdo z nás už nepočítal, že by nám tě mohli ještě vzít a takhle ti ubližovat. Jsi stále v šoku."

„Právě, že jsem až příliš klidná a se vším smířená," řekla Lia.

„A co kdyby ses snažila víc myslet na to krásné, co tě čeká. S Antonem jsme rozhodli, že pozemek na dům prodáme a koupíme si menší blíž města, abychom byli všichni více chránění. Začneme se stavbou nového domu... Tedy jestli to ty budeš chtít."

„Já?" nechápala Lia. „Proč právě já?"

„To pro tebe a Eliase to děláme."

„Pro Eliase s tím budu souhlasit ráda. Ale o mě už tu nejde," řekla a rozplakala se.