Nechtěný dar (pt. 2)

189. Ztracená víra (D)

 V kostele se neukázala už dlouho. A přesto, nyní, když byla znovu tady, se necítila provinile. Tomuhle cizímu bohu nic nedlužila. Ale měla dojem, že on ji vždy, když v něj na chvíli uvěří, přivítá s otevřenou náručí.

„Chtěla jsem se nechat pokřtít," svěřila se o samotě ve zpovědnici faráři. „Ale jak bych se mohla zcela odevzdat vašemu bohu, když stále věřím na našim příběhům o zázracích."

„Můj bůh není nedočkavý. A má pochopení pro duši, která si tolik vytrpěla," sdělil jí duchovní.

„Vy to víte?" zeptala se ho Lia.

„Vedl jsem bohoslužbu na tvém pohřbu, Dahlio," odpověděl jí. „A jen přirozeně mě zajímal další osud tvého muže. O dobré stakarinské lidi se snažím starat a pomáhat jim. A za ty hříšné se u něj přimlouvám."

„Já se po návratu do města moc bojím, že se zase něco stane. A Elias by chtěl, aby Auri zase začal chodit mezi lidi. Ale já ho nemůžu nechat. Co když se mu zase něco stane? Co když ho zase unesou?"

„Myslíš na to často?" zeptal se jí farář.

„Ano, každý den," svěřila se mu. „Nebojím se jen o něj. Ale o něj se bojím nejvíc. Svým dcerám jsem snad dovedla zajistit trochu šťastné dětství. Ale Auri toho už zažil tolik. Je tak srdečný a křehký..."

„Ale Elias si myslí, že by měl Auri něco taky zažít. Být mezi svými vrstevníky?"

„Ano," přitakala Lia. „To on říká. Jenže k čemu to bude platné, jestli ho zase unesou nebo zabijí."

„Rozumím Vašim obavám, Dahlio," řekl a chvíli mlčel, což ji znervóznilo.

„Doufala jsem, že byste mi mohl poradit," vyhrkla, ale kněz ji opravil: „Duchovní neradí, Dahlio. Vyslechneme, ale neradíme. Každý si musí svou cestu životem zvolit sám."

„Aha," vyhrkla Lia zklamaně. „To je škoda. Já se vždycky bála si zvolit vlastní cestu."

„Možná proto, že mnohokrát za tebe volili jiní. Lidé se vždy bojí neznámého. Ale to neznamená, že neznámé je špatné. Kolikrát jsi ty sama od návratu domů šla sama ven? Nemyslím před dům na zahradu. Myslím do města."

„Jednou," odpověděla Lia po pravdě. Ale to nebylo do města. Bylo to za město. Do lesa v početné skupině za doprovodu gumenských stráží a přesto se sem tam otřásla strachy.

„A jak dlouho jsi zpátky."

„Asi tři měsíce," odpověděla.

„Pořád se sama moc bojíš, viď dcero."

„Nepřežila bych, kdyby se mi stalo něco podobného znovu. Vím, že bych to příště nepřežila. A mě teď na životě moc záleží. Bude to znít jako rouhání, ale záleží mi na něm mnohem víc než dřív."

„Já nesoudím. A on taky ne," hovořil nejspíš o azmarinském bohu. „Nemůžu ti poradit, ale snad bych pro tebe, když nad tím tak přemýšlím, měl nabídku. Dvakrát týdně, ve středu a v neděli po bohoslužbě, tu mám improvizovanou školu pro azmarinské holčičky. Jak víš, gumenská škola ve městě děvčátka nepřijímá. A tak se tu snažíme ten nedostatek vyvažovat. Snad by nevadilo, kdybyste sem Auriho občas doprovodili. Ale výuka je pouze v azmarinštině."

„To on ještě tolik neumí. Dovede základy. Ale bojím se, že by nestíhal a byl z toho nešťastný," došlo Lie, ale hned si uvědomila, jak nevděčně zní. „Ale moc Vám děkuji."

„Ale Vy umíte azmarinsky moc dobře."

„Já?" ušlo jí z úst nejistě. Věděla, kam tím míří. I když jí to nechtěl dávat najevo, tiše souhlasil s Eliasem. V tom, že takhle se nedá žít. V tom, že i ona musí vyjít ze své skrýše a žít. Vždyť za to tak moc bojovala. „Děkuji Vám, že jsem sem mohla přijít," usmála se. „Ale asi už chci jít domů."