Nechtěný dar (pt. 2)

170. Zpět do Lightmondu (2) (Em)

 Na tu zimu v Lightmondu nemohla zapomenout. Na to, jak se v noci třásla pod slabou pokrývkou v nevytápěné místnosti, zatímco věděla, že nahoře v patře na ni čeká její stará postel, tlustá peřina a několik dek. Nikolay, kterému ona začala říkat zkráceně Nik, jí občas nosil kousek svého oblečení, ale ona mu ho vždycky při jeho odchodu vracela. Snažila se hlavně přežít. A to znamenalo se ničím neprovinit. Nenechávat si jídlo ani oblečení. Byl to ale nakonec Nik, kdo se provinil. Když jí uprostřed sněhové vánice vedla pomocnice k pumpě a on k ní vyrazil a rozkřikl se na ni. A ona se dohadovala s ním. Měla svoje rozkazy od jeho otce. Ale Nik pak vzal Emery do náručí a nesl její prokřehlé tělo do domu. „Prosím, nedělej to. On mi ublíží," opakovala mu. Musel jí rozumět. Dokonce, když ji nesl nahoru do patra, kde v jejím pokoji plál v krbu oheň a ona z toho náhlého přívalu tepla začala plakat.

Nik ji položil ke krbu a zamkl. „Pokoj," vyslovil slovo, které už znal. „Můj pokoj."

„Býval můj," ušklíbla se Emery. „Prosím, musíš mě vrátit!"

Nik zakroutil hlavou. Vzal papír a nakreslil na něj vousatý obličej a cosi, co vypadalo, jako jejich kočár. Hodně přibližně, jen dvě kola a čtverec, ale Emery pochopila, že odjel.

„Musíš mi pomoc utéct!" vyhrkla hned a snažila se k sobě přitáhnout kovovou kouli, aby ji mohla zase popadnout do rukou a vyrazit. On ale pořád seděl na zemi. „Ty mi nechceš pomoct, viď?" vyhrkla. „Zase tolik ti na mě nezáleží," roztřásla se. On se ji pokusil obejmout, ale Emery uhnula.

Na to Nik nakreslil na papír dva lidi držící se za ruce. Ukázal na sebe a na ni. A pak nakreslil šibenici. A Emery pochopila, že je to podle něj moc nebezpečné.

„Tak, tak dobře..." snažila se uvažovat, co by ještě mohla udělat nebo říct, aby se odtamtud dostala, ale sama nic nezmohla, tím si byla jistá. A ona chtěla žít, ne riskovat něco, co se podle něj, který mohl chodit po městě, zdálo předem marné.

Když jí začalo být trochu teplo, uložil ji Nik do postele a začal zkoumat její teď už docela zahojenou nohu, která jí však stále pobolívala z přivázané koule. A pak jí najednou začal vyhrnovat sukni. Emery to vyděsilo, ale on ji hned uklidnil. Díval se na modřiny, které měla na stehnech od jeho otce. Sukni jí pak zase stáhl a sáhl do šuplíku, aby si podal kousek tuku. Tím jí natřel popraskané rty. „Ty statečná," vyslovil náhle. Znal to slovo z knihy, kterou si spolu prohlíželi.

„Ty jsi statečná," opravila ho.

„Jsi..." zopakoval.

„Já... jsi nestatečný."

Emery se musela jeho pokusu zasmát. Ale bylo jí jasné, že Nik jí tím naznačuje, že by si přál být statečnější. Snad aby ji dostal z města. Doufala, že by to udělal. Ale tím by se vzepřel vlastnímu otci.

„Ty jsi na mě moc milý," řekla a slabě se dotkla jeho snědé tváře.

„Můj..."

„otec," napověděla mu, co si myslela, že chtěl říct.

„Můj otec j..."

„je..."

„Můj otec je zlý. Promiň."

„Ale za to ty přeci nemůžeš," vyhrkla a přála si, aby jí rozuměl. Nebýt Nika, asi by už z té zimy přišla o rozum, ne-li o život.

A teď byla zase ve své teplé posteli přikrytá až ke krku.

„Co mu řekneš? Až se tě bude ptát, proč jsi mě sem vzal?" ukázala kolem a na sebe.

„Já..." řekl a pak zanadával gumensky. Stěžoval si, že neví, jak to vyslovit v jejím jazyce. Nebo možná na to, že to nepromyslel. Doufala v tu první možnost. Všiml si, jak je vyděšená a přivinul ji k sobě. Slovy, kterým nerozuměla, jí pro ni tak moc zřetelně přikázal, aby na to nemyslela a prospala se. A ona to udělala. Zdál se jí krásný sen. Seděli spolu na rozkvetlé louce. Oba mluvili stejnou řečí a vyprávěli si o svých životech. Ona měla na sobě svoje azmarinské šaty a šperky. Cítila se zase sama sebou a nevnímala bolest ze ztráty rodičů. V jejím snu rodiče žili. Jenže ten sen se najednou rozplynul, když slyšela svoje jméno a bušení na dveře. Když otevřela oči, už cítila kolem sebe Nikovy paže. Táhl jí na zem a pak cítila, jak ji opírá o postel a vyhrnuje košili. Sotva se vzpamatovala, začala s ním bojovat, ale on jí dal ruku na ústa. „Emery... ššš...."

Okamžitě přikývla a v té ponižující pozici zůstala, zatímco on otevřel dveře svému otci. Čekala, že bude zbitá, ale namísto toho se za ní ozval stařcův smích. Otočila se, aby viděla, jak syna poplácal po rameni, a pak se vytratil a nechal je spolu o samotě. Emery si v tu chvíli stáhla sukni zase ke kotníkům a chvatně se pokusila vstát a dostat se od Nika dál. Zase však zapomněla na kouli, která jí tížila u nohy a sotva se postavila, už ležela zase na zemi. Nik k ní vyrazil, ale vypadal vylekaně. Prozkoumal, jestli si neublížila a spustil o něčem, čemu ona pranic nerozuměla. Rozčilovalo jí to. Nevěděla, zda ji má opravdu rád. Jenomže to teď moc toužila vědět. Ta otázka ji doslova mučila. Vždyť ona nikoho jiného neměla. Nestačilo jí, že jí tajně pomáhal s prací, ani to, že se za ní občas připlížil s jídlem. Toužila mluvit a poslouchat. Být skutečně vidět.

Když k nim do domu poprvé přitáhli azmarinského překladatele, byla to pro ni jasná šance. Gumeni překladatele neměli, tím si byla jistá. Jen Azmariňané si tak libovali ve výsleších svých protivníků, že tuhle profesi zavedli. Tenhle muž by pro ni jindy nebyl ničím zajímavý. Na hlavě měl už jen světlé našedivělé chmýří. Byl svázaný a páchl podobně jako ona. Než jí došlo, že je to překladatel, nejprve se bála, že po ní budou chtít, aby jim řekla, odkud se znají. Neznali se. Emery se dřív vyhýbala lidem, kteří chtěli mít něco společného s Gumeny. A teď by dala cokoli za to, aby s ním mohla být pár minut o samotě. To ale nebyl plán jejího majitele. Ten chtěl vědět, kam její rodina dala majetek. Netušil, že všechny peníze z Lightmondu šly už léta na tu nekonečnou válku v Guménii. A když Emery po pravdě odpověděla, nespokojený s její odpovědí najednou kývl k Nikovi. Ten přešel k ní a bez zaváhání ji udeřil. „Tak znovu," slyšela v ozvěně do svého jazyka. „Měl tvůj otec další dům? Nebo u někoho uschované peníze?"

Emery cítila, že to nemůže dopadnout dobře. Nemohla jim říct, co po ní chtěli. A tak ji Nik praštil přes ústa ještě několikrát, než jeho otec vytáhl cosi, co vypadalo jako kožená brašna.

„Tyhle patřily tvému otci," překládal jí Azmariňan jeho slova. „Umučil mojí dceru k smrti."

Emery se chtěla dát do křiku, ale zmohla se jen na to, aby vzhlédla k Nikovi. Jeho tvář byla ztuhlá, bez toho omluvného úsměvu, kterým ji často obdařoval. Jen zavřela oči a čekala, co si pro ni nachystají příště, když se ozvala velká rána přicházející ze zahrady a všichni včetně Nika vyběhli ven. Ale on se po chvíli vrátil a zřejmě přikázal překladateli, aby jí překládal: „Máme jen pár minut. Nastražil jsem venku střelný prach z dolů. Věděl jsem, že se něco chystá, tak jsem zaplatil posluhovačce, aby to zapálila."

Jak překladatel, tak Emery, byli jeho upřímným prohlášením zaskočeni.

„Musíš jim říct, že tvůj otec peníze někde ukryl. Je jedno, kde, Emery. Vymysli si, že víš o nějakém známém. Ale, že nevíš, kde přesně bydlel..."

„A co když nic nenajdou!" vyhrkla Emery a překladatel začal opakovat i její slova.

„Na tom nezáleží. Za pár týdnů odsud utečeme, Emery. Slibuji."

„My oba?" vyhrkla dojatě.

Nik přitakal: „Nenechám ho, aby tě zabil."

„A kam půjdeme?"

„Nemůžu ti to teď říct, ale věř mi, prosím."

„Věřím," odpověděla. Už chtěl vykročit ven, když na něj zavolala: „Niku!" zastavil a ona řekla to, z čeho jí už dlouhou dobu plály v jeho přítomnosti tváře. „Miluji tě."

Bála se, jak na to odpoví, ale on to jejím jazykem sám zopakoval a pak jim zmizel z dohledu.

„Tohle je vlastizrada, dcerko," promluvil k ní překladatel. „Obracíš se zády ke svému lidu a ke svému bohu."

„Můj bůh je slepý vůči mým modlitbám," vyslovila poprvé nahlas. „Moji rodiče jsou mrtví. Přišla jsem o všechno. Chcete nás prozradit?"

„Ne. Budu Vám přát, aby se to povedlo. A ty, aby ses kála."