Nechtěný dar (pt. 2)

77. Karamanova žena (J)

Když zaklepal na dům vůdce města, otevřela mu dívka či mladá žena. Gumenka v pěkně zdobených šatech značících její vyšší postavení. Ve vlasech měla ručně malovaný šáteček. „Přejete si?" dotázala se jej.

„Posílá mě Elias Delgado. Říkal, že je přítelem pana Karamanova," spustil nervózně.

„Ano, to je. Ale Anatoly tu teď není. On tu přes den moc nebývá," objasnila mu a pak se na něj usmála: „Ale já jsem jeho žena, Gabija Karamanová. A pokud byste přijal pozvání na čaj a řekl mi, co mu potřebujete, jistě bych všechno vyřídila."

Na to se Juri zatvářil nedůvěřivě. Napadlo ho, že možná takhle pan Karamanov odbývá nuzné prosebníky. Ale s takovým člověkem by se Elias přeci nepřátelil. Utěšen svou vlastní úvahou kývl a nechal se usadit do přijímací místnosti. Ta byla prostá, ale pěkně uklizená. Gumeni si na okázalost nepotrpěli. Byli to prostí lidé. A tenhle příbytek byl velmi Gumenský. Žádné nakradené věci v Azmarinských domovech jako mívali výše postavení Gumeni. Jen obyčejný dřevěný nábytek.

Gabija odešla uvařit čaj a on chvíli netrpělivě přecházel z místa na místo. Pak před něj postavila pár rovněž dřevěných kalíšků, vzala volnou židli, odtáhla ji k oknu, které bylo i přes začátek podzimu otevřené a svůj hrníček si postavila na parapet. „Tak povídejte," vyzvala ho. Juri chtěl spustit, ale připadalo mu zvláštní, že sedí tak daleko od něj.

„Jestli si chcete nechat vychladit čaj, mohu si rovněž přesednout k oknu," navrhl se.

„Ne, to nebude potřeba," zarazila ho ihned. „Já Vás odsud slyším docela dobře."

Na to se Juri už raději nevnucoval a spustil: „Jmenuji se Jurij Garazov. Jsem truhlář a mám dvě děti. Žena mi zemřela před čtyřmi lety. A jelikož jsem na děti sám a máme v domě dost místa, rozhodl jsem se na radu Dahlii Delgadové přivést k sobě domů bývalou otrokyni... Holku, skoro ještě dítě, aby se starala o moje děti, domek a zahradu. Ale včera večer Miru, tak se jmenuje ta dívka, přišli zatknout. Tvrdí, že někoho zabila. Muže, který ji párkrát na trhu obtěžoval. Jenže já vím, že by nikdy nikoho nezabila. A navíc je pořád u nás v domě. Nikam nechodí..." chvíli se díval na mlčící Gabiju, která vypadala, že ho snad ani neposlouchá. Pak ovládnutý city dodal: „Mira nemůže být zavřená dlouho. Zblázní se z toho."

Až teď se na něj Gabija otočila a pronesla: „Rozumím Vám." Juri si všiml, že má v očích slzy, a litoval, že nepočkal na jejího manžela. Nechtěl s tím zatěžovat její ženskou citlivou duši. Ale ona ho vzápětí ujistila, že její manžel udělá všechno pro to, aby ji dostal domů. „Zastavte se zítra," dodala pak. „Řeknu Vám, kdy si na Vás manžel udělá čas."

Juri jí několikrát za sebou poděkoval a připravil se na další bezesnou noc. Tentokrát o samotě. Miřinu panenku položil na přikrývku vedle sebe. V noci pak z dlouhé chvíle začal tiše hovořit k zesnulé Galině. Povídal jí o Miře, jak je nesmělá a přitom hodná, skromná a pracovitá. Jak nevinně i po tom, čím si prošla, působí. A jak strašně ji chce ochránit. Doufal, že Galina pochopí jeho city k jiné ženě. A možná, že už brzy bude v jiném životě prožívat lásku k jinému muži. Juri byl velmi pobožný. Věřil na reinkarnaci, stejně jako všichni Gumeni. Azmarinská představa nebe mu nepřipadala reálná. Vždyť jak velké by muselo být to Nebe, aby pojmulo už všechny zemřelé Azmariňany. A proč by do nebe nemohly nepokřtěné děti, které na sobě žádný hřích neměly. Už z Eliasova vyprávění to nedávalo žádný smysl. Uvězněn v myšlenkách o všem možném bděl až do rána. A když se slunce vyhouplo nad obzor, byl už zase na cestě do šatlavy.

Miru tentokrát uviděl ke svému překvapení v šatech, které mu přišly povědomé, ale nebyly její. Zase byla připoutaná a ještě víc zmatená, než naposledy. Ani nezaznamenala jeho kroky. Až když na ni zavolal: „Miřičko... To jsem já. Přišel jsem tě navštívit," vzhlédla k němu a dala se do hlasitého pláče.

„Smím k ní?" dotázal se strážného, ale on zakroutil hlavou. „Už minule jsem Vás k ní neměl pouštět. Nejste v žádném příbuzenském poměru. Nemůžu jen tak dovolit přímý kontakt cizího muže se svobodnou ženou."

„Ale Mira se očividně necítí dobře. Copak to nevidíte?"

„Je to s nejvyšší pravděpodobností vražedkyně. Na tu trochu nepohodlí si bude muset zvykat," reagoval na Juriho slova strážný. Ale Juri, ačkoli si nepřipouštěl, že by Miřičku odsoudili, si také nechtěl strážného pohněvat. A tak raději už neprotestoval. Usadil se na zem ke mřížím a objal aspoň je. „Utiš se, srdíčko," řekl jí. „Dělám všechno, abych tě odsud dostal. A buď si jistá, že tě neodsoudí. I když se to teď jeví jako ztracené."

Ona ale jako by ho ani neslyšela. Na jeho slova nereagovala. Jen stále plakala. Když se musel zvednout a odejít, trhalo mu to srdce. „Musím už jít do práce," řekl jí, „ale zítra zase přijdu." Až v tu chvíli Mira jako by přestala dýchat a jeho oči k němu prosebně zamířily. „Děkuju," špitla.

Odpověď na to, čí šaty měla Mira na sobě, k němu nečekaně přišla ani ne o půl hodiny později, když začali pracovat. S Eliasem dokončovali společnou zakázku. Hoblovali a natírali a Elias k němu prohodil: „Lia ti vzkazuje, aby sis s těmi šaty nelámal hlavu. Mira si je může nechat."

„Ty šaty byly její?" divil se Juri.

Elias na to ztichl: „Myslel jsem, že to víš."

Tomu už Juri vůbec nerozuměl: „Když jsem jí chtěl přinést její oblečení, tak mě nenechali jej Miře předat."

„Lia je přemluvila. Včera večer při výslechu měla Mira takovou... Nehodu," dořekl Elias rozpačitě. "A Lia ji tak nemohla nechat. Pomohla jí se umýt a převléknout." 

Juri se na to musel posadit. „Ona je z nich k smrti vyděšená," pronesl zoufale. „Vždyť Mira má strach se k cizím mužům jen přiblížit. A teď je s nimi sama a spoutaná... A oni jsou na ni zlí."

„Však se brzy dostane zase domů," pronesl na to Elias. „Anatoly se o to postará."