Nechtěný dar (pt. 2)

141. Miřino dítě (J)

 Muž je zval k sobě domů. Bydlel hned u náměstí. Ukazoval na vysoký dům, který obýval s dalšími lidmi nebo rodinami. Juri ho moc neposlouchal. Okamžitě táhl Miru s sebou pryč, až v postranní uličce z trhu zakopla a spadla. V tu chvíli si uvědomil, jak pevně jí držel za ruku a pustil ji. Všiml si, že je celá bledá a prudce dýchá. „Vstaň," řekl jí, a když ho poslechla, oprášil jí šaty a chtěl jí vyhrnout rukáv, aby se podíval, kde jí způsobil modřinu. Mira ale ucukla. „To se ti nemůžu podívat ani na ruku?" zaburácel rozčíleně. Ona však na to rukáv poslušně vyhrnula a on kromě zjizveného kruhu od pout viděl i mapy od starých popálenin a ještě stále začervenalé jizvy po řezných ranách. Provinile se jí zahleděl do plachých očí. „Promiň, srdíčko. To jsem neměl."

Mira stála stále jako přikovaná k zemi. A tak jí rukáv zase stáhl a přivinul ji k sobě na hruď: „Občas mi nedojde, že jsem k tobě moc hrubý."

„Můžeme někdy Dominika navštívit?" zeptala se ho na to, čímž ho zase podráždila, ale nechtěl to na sobě nechat už tolik znát.

„Dobře Miro, někdy za panem Ogarkovem zajdeme," zalhal. Nechtěl za ním jít. Představa, že viděl Miru nahou, ho rozčilovala. Žárlil na to, jak se mu sama vrhla do náručí. Cizímu člověku. A asi mu i záviděl, že to jemu vděčila za svůj život. Nenáviděl se za to. Věděl, že večer poprosí za ty myšlenky bohy za odpuštění. Vždyť měl být tomu muži tak moc vděčný.

Když se vrátili domů, začal Miře ukazovat, co se kam zasází, ale ona se zdála být nepřítomná. Ani návrat dětí ji z letargie neprobudil. V noci spala vedle něj, ale nepřitulila se k němu. A jemu trvalo dlouho než usnul. Pořád myslel na ty jizvy na její ruce. Měla ji víc bílou, odhaleným masem, než tmavou jako tvář. Ten obraz ho provázel i ve snu, a když se pak hrůzou probudil a zašátral po ní, uvědomil si, že vedle něj neleží. Vstal a sešel s její peřinou do komůrky: „Přinesl jsem ti peřinu, Miřičko," oznámil jí provinile, ale pak si uvědomil, že komora je prázdná. Dveře do domu byly otevřené a dovnitř vcházel noční chlad. Okamžitě vběhl do chlívku, ale ani tam ji nenašel. „Miro," zavolal do tmy. Ale ozvěnou mu bylo jen houkání sovy.

Okamžitě vzbudil Hedviku, aby hlídala Noryho, a běžel k Delgadovým. U nich nebyla. Ale Anton mu ji aspoň šel pomoct hledat. Nenašli ji ani u Iljevových a společně s Kieranem a Lyniným otcem pak prohledávali trh a celou cestu až k hranicím. „Že tys jí zase něco proved," obořil se na něj Anton.

„Přísahám, že ne. Byli jsme na trhu a ona tam potkala toho muže. Dominika Ogarkova. Říkal, že ji přivezl do města..." v tu chvíli se rozběhl a začal bušit na jeho dům.

Otevřel mu Dominikovi velmi podobný muž. Nemohlo mu být víc než třicet. A ačkoli byla hluboká noc, nezdálo se, že by šel spát. „Kde je moje žena?" uhodil na něj zoufalý Juri.

Muž mu však klidně odpověděl: „Hádám, že už zase doma. Jestli jde o Miru... Dominik s ní před chvílí odešel."

„A Vám připadá normální, že si sem zvete vdanou ženu?" měl chuť muže uhodit.

„Mira přišla sama. A já jsem rád, že přišla. Mysleli jsme si, že jsme o ni přišli."

„Jak jako přišli?" nechápal Juri, když mu muž odpověděl. „Moc Vám toho asi neřekla. Ale ani se nedivím. Doba je strašná. Chudinky holky, aby se kvůli těm monstrům, ještě kály a zpovídaly. Vždyť si to ani jedna z nich nezasloužila. Přišly jsme o tisíce Gumenek a předstíráme, že se nás to netýká. Nebo, že si za to ty holky můžou samy. Jak nejde o chlapy..."

„Vy jste tam byl taky? Viděl jste ji?"

Muž kývl: „Viděl. A stydím se za to, že jsem řekl, ať ji tam necháme. Ale my brali do Stakarina ty ženy, u kterých jsme měli jistotu, že to zvládnou. Když jsme Miru našli, vypadala jako uzlíček sešité kůže a kostí. Ale byla mlaďonká, skoro ještě dítě. Kdyby byla aspoň v bezvědomí. Ale ona plakala. Chtěla žít, tak jsme ji tam nemohli nechat."

Juri se přistihl, že mu z očí tečou slzy. Podal muži ruku a pronesl: „Moc Vám děkuji. Asi jsem včera k Vašemu příteli nebyl právě přátelský, ale já se snažím dávat na Miru pozor. A rozčílilo mě, když jsem ji na trhu nemohl najít."

„Však on to pochopí. My jsme hlavně rádi, že vidíme jednu z našich oveček, jak jim říkáme, zase šťastnou. A Mira říkala, že jste na ni moc hodný."

„Jezdíte do Azmarinských vrchů často?" zeptal se ho Juri.

Muž na to přikývl. „Snažíme se využívat příležitostí, když odtamtud můžeme pár děveček odvést. Střídáme se na cestách. Ale je to riskantní. A muži kvůli ženám málokdy riskují. Ale do dolů my nejezdíme. Odtamtud se muži dovedou v případě vzpoury dostat sami. Ale ženy v Gumeny poničených městech někdy i umřou hlady, ačkoli se dočkají osvobození města. Protože nestihne přijít nikdo, kdo by je odvázal a odnesl do bezpečí."

„Jak... Jak dlouho čekala Mira?" zajímal se Juri.

„Pár dnů určitě. Našli jsme ji dočista žíznivou. O hladu nemluvím. Takové tělo už hlad cítit nemůže. Přivezli jsme ji sem do chudobince. Víc jsme pro ni udělat nemohli. Nejsme doktoři. Nemáme ani tolik peněz, abychom se o každou z oveček postarali."

„Berete dary?" vyhrkl na to Juri. „Moc toho nemám, ale rád bych se nějak odvděčil."

„Vy se odvděčujete tím, že naše práce není marná," řekl mu na to muž. Když se Juri, nyní již sám,o uprostřed ranního deště, vracel domů, přemýšlel, jestli teď uvidí Miru jinak. Po té hrůze, co mu ten muž popsal, ale neměl čas se ani vzpamatovat, když mu dveře od jeho vlastního domu přišel otevřít Ogarkov. „Čekáte tu na mě?" podivil se. Mira ležela na kanapi, v promočených šatech spala. Ani si nevšimla, že přišel.

„Ano, chtěl jsem Vám říct, ať se na Miru nezlobíte, že za námi přišla."

„Nezlobím se," odpověděl. „Jestli Vám jde o to, abyste ji ušetřil výprasku, nemusíte se bát. Váš přítel už mi všechno vysvětlil. A já se snažím jí nepřipomínat to, čím si prošla."

„A co dítě?" zeptal se ho na tak soukromou otázku Ogarkov. „Mira říkala, že Vy dva ne..."

„Tak Mira říkala," opakoval po něm nevěřícně. Zatímco jeho přítel Juriho zklidnil, tenhle ho dovedl rychle zase rozpálit.

„Rozumějte. Doufám, že si uvědomujete, že Mira rodit nemůže. I o tom jsme se v jejím případě s některými z nás pohádali. Zachraňujeme ženy, které to dovedou přežít, ale také ty, které zase dovedou být matkami. Pro některé z nás je to důležitá podmínka."

„Mira už byla těhotná," zarazil ho Juri.

„To není to stejné jako dítě donosit. Viděl jste, jak vypadá..."

Neřekl to jako otázku, ale kdyby ano, Juri by mu nejspíš zatajil, že neviděl.

„Víte, teď, když vím, že se dovedla tak uzdravit, jak jsem to ani nečekal, se chci přesvědčit, že bude v pořádku. Nerad bych ji viděl odloženou v chudobinci."

„O to se nemusíte bát."

„Ale ona se bojí. Chtěla by vlastní děťátko. Ale má z toho strach."

„A to Vám jen tak řekla? Vždyť ji vůbec neznáte."

„Když vezete bezbrannou téměř umírající ženu do bezpečí, poznáte se víc, než byste čekal," odpověděl. „Mira by chtěla zpátky svoje děťátko, které jí vzali v Azamarinských vrších."

„Myslíte toho míšence ze znásilnění," musel se ušklíbnout.

„Je možné, že je naživu. Říkal jsem jí, že bez čísla ho těžko najdeme. Ale v některých městech si vedli spisy."

„Azmarinských městech... To je vyloučené," vyhrkl nad tou absurditou Juri. „Dítě, které nikdy neviděla. Které jí možná ani není podobné. V cizině."

„Řádové sestry si silné děti často berou z osvobozených městech s sebou do Guménie. A v Azmarinských vrších si vedou knihy, kde k číslu matky píšou číslo dítěte."

„Řekl jste jí to? Že ho může najít?"

„Vadilo by Vám, kdyby ano."

„Nechci, aby si prošla dalším zklamáním," odvětil.

„Neřekl jsem jí všechno," odpověděl na to k jeho úlevě Dominik. „Jen to, že není mrtvé. Rozhodnutí nechám na Vás."