Nechtěný dar (pt. 2)

29. Těmhle zrůdám se nedá věřit (D)

Když se ráno vzbudila, na polštáři vedle Auriho ležel lístek. Natáhla se po něm ochromeně četla Eliasem psané řádky:

Moje nejmilejší,

moc mě mrzí, čemu tě svým konáním vystavuji. Nechci tě opouštět, ale také nechci, aby se tobě, dětem nebo Iryně s Antonem kvůli mně něco stalo. Odešel jsem k Verity. Doufám, že nevadí, že jsem si vzal pár donárů, abych u ní, alespoň ze začátku, nežil na dluh. Věř mi, že to tak bude prozatím nejlepší. Navždy tvůj, Elias.

Lia měla dojem, že nemůže dýchat. Vyškrábala se na nohy a v noční košili se dopotácela do světnice, kde Iryna s Antonem právě snídali.

„To je dost. Vzbuď kluka, ať už netrucuje. Včera nic nevečeřel. Aspoň se nasnídá," pronesl Anton, který byl k ní zády a jen ji slyšel vejít.

„Je pryč," ušlo jí ze rtů, až v tu chvíli se otočil. „Jak pryč?"

„Napsal mi dopis. Odešel k Verity. Prý aby se někomu z nás kvůli němu něco nestalo."

Iryna vstala pomohla jí se posadit, pak jí přinesla deku a ovinula jí ji kolem ramen.

„Já toho kluka přetrhnu," lamentoval Anton.

„Půjdeme pro něj? Prosím..." přimlouvala se Dahlia.

Anton zakroutil hlavou: „Jestli chtěl jít, tak já za ním nepoběžím se u něj doprošovat. Děláme pro něj první poslední, nebudu ho ještě přemlouvat, aby s námi šel bydlet. Když nepřijde do tří dnů, zajdeme pro něj. Ale jinak je to na něm."

Lia přikývla, ale představa, že bude tři dny bez něj, jí děsila. „Bojím se, že budu mít další záchvat," přiznala.

„Neboj se, děvečko, my se o tebe postaráme. S námi budeš v bezpečí," pronesl Anton, jako by věděl, že to potřebuje slyšet. „A kluk bude v bezpečí tam. Je to jeho rodina."

„My jsme jeho rodina," připomněla mu, jako by na to zapomněl.

„Kluk si to možná tak nemyslí," pronesl Anton.

„Proč by si to měl taky myslet," obořila se na něj Iryna. „Vždyť on z tebe má strach. Snaží se dělat, co může, aby se postaral o rodinu a aby se ti zavděčil, a ty do něj jenom šiješ. Beztak skoro nejedl jenom proto, aby z tvého neubylo."

„Takže najednou za všechno můžu já!" bouchnul Anton a pak se zavřel v ložnici. S večerem už byl klidnější, zato Lia šla spát ztrápená. Když si lehla vedle Auriho, stále hypnotizovala druhý konec postele, na kterém ještě včera spal Elias. Ráno už to nevydržela a bez snídaně se oblékla. „Jestli za ním nepůjdeš se mnou, půjdu sama," sdělila Antonovi.

„Půjdu s tebou, děvečko. Jenom se nasnídáme."

Lia si sedla na lavici ke dveřím a čekala: „Já nemůžu jíst. Ne dřív, než se přesvědčím, že je v pořádku."

Na to Anton cosi pro sebe zalamentoval a pak vstal a vyrazil s ní do azmarinské části města. Tam zabušil na Veritiny dveře. Dlouho se nic nedělo. Bylo tam ticho. Pak se za nimi ozval Veritin hlas: „Kdo je to?" ptala se azmarinsky.

„To jsem já, Dahlia," sdělila jí a vzápětí jí otevřela. Vypadala sešle. Dům měla krásný. Hezčí a honosnější než Dimitrovi. Ale pod očima měla kruhy a vlasy měla rozcuchané. Na sobě měla azmarinský zdobný župan. Když uviděla Antona, do tváří jí vpadla červeň: „Co tu chcete?"

„Přišli jsme za Eliasem," oznámila jí.

„Cože?" vyhrkla podiveně.

„Odešel z domu. Už včera. Psal, že jde sem."

„Tady ale není," odpověděla jí Verity Lia v jejích očích poznala skutečný strach.

„Nepřišel sem," řekla Antonovi. Nohy se jí podlomily a myslela, že omdlí. Anton ji zachytil a Verity mu pokynula a gumesky řekla: „Dovnitř."

Pak ji usadili na židli a nabídli jí sklenici vody.

„Kdo to je, mami?" slyšela říkat asi desetiletého chlapce.

„Ta Eliasova Gumenka," odpověděla. Dahlia vypila celou sklenici a dala se do pláče. „Měli jsme vyrazit už včera. Co když se mu něco stalo? Co když ho zabili?" vyhrkla k Antonovi.

„Třeba šel jen bydlet k někomu jinému. Pořád máme naději, děvečko. Přeptáme se na faře a na bráně, jestli neodešel z města. Pak zajdeme k Nikolajovi."

„A kdybyste ho našli, můžete mi to přijít prosím říct?" zeptala se najednou Verity úplně jiným tónem, než na který od ní byla zvyklá. „Budu Vám oběma moc vděčná." Zřejmě odtušila, o čem mluví.

I Anton si její azmarinštinu dovedl přeložit a přikývl. „Tak pojď, děvče," pomohl jí vstát a roztřesenou ji vedl ke dveřím, když je Verity zarazila: „Na faře vám neotevřou. Zajdu tam a přeptám se. Mohu k Vám pak přijít?"

Lia přikývla, pak pohlédla na syna. Ve tváři byl celá Verity, ale oči měl podobné Eliasovi: „Hlavně na sebe dej pozor."

Verity jí chtěla asi odpovědět nějakou trpkou poznámkou, ale nakonec si jí ušetřila. Lia s Antonem postupně navštívili Danielův starý příbytek, Emery s Nikolajem a pak Savchuka, od kterého dostali adresu všech tovaryšů. Ty, o kterých Lia věděla, že je s nimi za dobře, navštívili. Nikde ho však nenašli. Nakonec se zastavili u brány, aby se dotázali, zda neopustil město. I když si byla Lia jistá, že by to neudělal. V tu chvíli, už jí srdce bilo tak, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Tam, ještě z dálky, poznala Stefana. Měl hlídačskou uniformu a přecházel od jedné strany brány ke druhé. Sotva se na ni otočil, rozběhla se k němu. „Co jsi mu udělal! Tak mluv!" vyhrkla a začala mu bušit do hrudi. Stefan ji pevně držel a mlčel, zatímco ona si na něm vybíjela vztek za celý den. „Nenávidím tě!" vyhrkla.

„Tak dost, Dahlio!" zarazil ji Stefan. „Nevím, co jsem měl komu udělat."

„Dahliin muž se ztratil," oznámil mu stroze Anton. I on si jasně pamatoval na ten příšerný večer před dvěma měsíci. „Chceme vědět, jestli ho někdo nepouštěl ven z města. Je tu doufám, ještě jiný hlídač, abychom se dotázali."

Stefan přitakal: „Kdy se ztratil?"

„Odešel už předevčírem v noci," sdělil mu Anton, Lia od něj zatím opatrně poodstoupila. Pak Stefan houkl ke strážní věži: „Kolik tudy prošlo za poslední dva dny Azmariňanů?"

„Tak dvacítka," odpověděli mu. „Prchají z města. Bojí se smrti."

„A mužů?"

„Kolem pěti."

„Tak to vidíte. Třeba pláchnul. Těmhle zrůdám se nedá věřit." V tu chvíli k němu Anton přistoupil a dal mu pěstí, až Stefan spadl na zem: „Jediná zrůda v tomhle městě jsi ty. To že tě soud neodsoudil, neznamená, že si zasloužíš svobodně chodit po Stakarinu."

Stefan si otřel krev, která mu tekla z nosu: „Myslete si o mě, co chcete. Kdyby byla Dahlia moje, nikdy bych ji neopustil."