Nechtěný dar (pt. 2)

180. Popravčí z Lightmondu (E)

 Elias s nimi začal od píky. Tak, jak kdysi cvičil své vojáky. Až na to, že tenkrát byl krutější. Nyní si sám držel odstup. Obcházel je, občas k některému z nich vykročil a ukázal mu, jak držet meč lépe. To bylo to první, co museli umět zvládnout. Ale zároveň byl připravený jim říct, že mají sáhnout po meči jen ve chvíli, kdy nebudou mít po ruce velké kladivo nebo motyku. S takovým náčiním to Gumenům šlo. Todor Chakarov nosil v každé ruce jednu velkou palici. Jistě na něj musela jít přesila Azamriňanů, aby ho odpravili. Muži se na Eliase tvářili nepřátelsky, ale naštěstí dělali, co jim řekl. Až nyní také zjistil, že druhý Azmariňan s mečem umí dost dobře. Když se sešli v kroužku vždy kolem dvou duelantů, Andreas velmi rychle odzbrojil protivníka, který se ve chvíli plazil po zadku dál od něj. Elias chtěl souboj ukončit ve chvíli, kdy se proti Azmariňanovi postavila téměř celá skupina. Muži proti němu vyrazili s hroty mečů namířenými na jeho krk.

„Tak dost!" zaburácel Elias. „Všichni to odhoďte! Hned!" chvíli trvalo, než začali sklánět zbraně. Jeden z nich přitom utrousil: „Zasranej vrahu."

„Co jsi to řekl?" zeptal se Elias.

„Řekl jsem, že je to zasranej vrah," zopakoval muž.

„Jak se jmenuješ?"
„Damyan Danev," odpověděl muž. Byl o hlavu menší než Elias, ale přesto si troufal. Oba věděli, že tady je Damyan v přesile, i když je Elias jeho velitel.

„Podívej, Damyane, velmi doufám, že já Vás proti žádným nepřátelům nepovedu, protože takovou cházku pobijí, sotva Vás zmerčí. Vás deset jste teď jedna jednotka, rota. Vaše spolupráce je to, co Vás dělí od smrti. Tady Andreas má dobrý postřeh. Umí bojovat s Azmariňanama azmarinskýma zbraněma. Tobě zase půjde něco jiného. Ještě jsme nepřišli na to co," šťouchl si do něj. „Ale my na to přijdeme. A Vy si spolu zajděte na pivo, ať se poznáte a spřátelíte. To je rozkaz."

Damyan na něj chvíli šokovaně hleděl. Byl to prchlivý mladík. Jako Elias, když začínal s bojem. Ale Elias se jen tak lehce nevzdával a Damyan teď odhodil železný krunýř. „Končím," zahlásil a vyrazil pryč.

„To jako vážně?" zavolal na něj Elias. „Někdo ti něco řekne, a ty se sesypeš? A to jsi chtěl být voják? Když cvičili mě, tak jsem za neposlušnost brousit meče nebo vynášet latrýny. Všem na očích."

„Já se neupsal tomu, že tu budu s ním."

„Protože je lepší?"

„Protože je to vrah."

Andreas byl celou dobu zticha. Elias cítil, že ho musí bránit, ať je jeho prohřešek jakýkoli. „Já taky zabíjel. Ve válce proti Vaší rase. Tam jsem pár z Vás popravil. A několika z Vás podepsal rozsudek smrti. A ty bys to udělal taky, kdybys byl ve válce. A kdybys tím chránil své blízké."

Damyan se zastavil a otočil se zpět: „Možná," pokrčil rameny. Ale neživil bych se vražděním nevinných Gumenek. Takovou odpornost bych neudělal."

Elias se ohlédl zpět na Andrease. I ten teď odložil meč na zem. Jenže dál mlčel.

„Byl jsi popravčí?" zeptal se Elias a muž přitakal. „V Lightmondu."

„A teď jsi tady?" Elias na něj hleděl s úžasem. Nepřecházel do azmarinštiny. Věděl, že to by teď snížilo jeho důvěryhodnost.

„Kolik jsi jich zabil?"

Muž pokrčil ramena: „Desítky," odpověděl.

„I děti?"

„Pár."

Eliasovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Popravčích se v Azmarinštích vrších všichni báli. Byli to lidé, kteří denně nosili smrt. Obcházeli domy a střílely Gumenky, které nezvládly porodit svému pánovi dítě. Někdo jiný by řekl křížence, Elias si představil své dvě dcerky a svou milovanou ženu, kterou znásilňoval právě proto, aby někdo jako Andreas nepřišel a nesebral mu ji.