Nechtěný dar (pt. 2)

32. Dnes večer ho chtějí zabít (S)

Překvapilo ho, jak rychle s tím souhlasila. Slabě přikývla a on měl asi cítit radost, že to chtěla. Ale namísto toho si říkal, že tím Azmariňanem musí být dočista poblázněná. Nechápal to. Když ji tenkrát slyšel s tím Azmariňanem mluvit tím příšerným jazykem, nikdy by ho nenapadlo, že si s ním jenom hrají. Že ji ten Azmariňan dovede tak moc zmanipulovat, aby mu znovu vlezla do postele a pak si ho dokonce vzala. Ten azmarinskej had si ji nezasloužil. Byla pro něj až moc krásná. Potřebovala k sobě správného gumenského muže, který té její naivní hloupé hlavičce ukáže, jaký by měla vést život. Věděl, že k tomu stačí být před ní za hrdinu a pak se pojistit, že s ním stráví krásnou noc, která tu její krásnou hlavičku nahlodá, aby pochopila, že nechce toho příšerného chlapa. A Vasil mu k tomu dal příležitost.

„Nemusíš se mnou ulehnout hned," řekl jí. „Teprve až splním svůj úkol. Ale pak chci, abys mi tu zajistila úkryt. Vím, že po mě půjdou."

„Ale..." řekla a on jí položil prst na ústa. „Však ty si nějak poradíš."

Pak se vydal ke dveřím, ale ona na něj zavolala: „Jestli se mi nevrátí živý, naše dohoda neplatí."

Stefan přikývl a vyšel ven. Chtěl hned zajít za Vasilem, ale měl pravdu v tom, že ho skutečně sledovali, a tak mu Vasil vyšel v ústrety sotva zatočil do boční uličky. „Ta Azmarinská čubka tě nechce?" posměvačně pronesl.

„Však ona bude chtít," pronesl nazpátek. „Ještě pořád platí tvoje nabídka?"

„Musel bych si to rozmyslet. Minule jsi nás zradil."

„Zachoval jsem se zbaběle," přiznal. „Ale tentokrát už se to nestane. Neodpustím tomu zmrdovi, že kvůli němu popravili našeho pána. A neodpustím mu ani to, jak jí pošpinil."

Vasil přikývl. „Však mi se ti ozveme." A o pár dnů později, kdy se Stefan snažil být co nejuvědomělejší a zdržoval se jen v práci a na ubytovně, se mu skutečně Vasil znovu ozval. Vedl ho těmi nejtitěrnějšími uličkami Stakarina až na samý okraj města, kde stála kovářská dílna. „Místní kovář to tu opustil po zániku Světelného města. Odjel hledat ženu a už se nevrátil. Asi se k ní už nedostal," ušklíbl se Vasil. Pak vešli dovnitř do sklepení, kde byly už od schodů vyrovnané různé železné zbraně, a úzkou chodbičkou za hlasy. Stefan slyšel dost strašidelné hlasy. Spoustu hlasů a nějaké kvílení nebo snad vzdychání. Přesto se nezalekl a Vasila následoval, až došli do místnosti, která asi dřív sloužila jako sklad. V té místnosti stála asi dvacítka mužů, mezi kterými rozeznal vůdce města Igora Fjodora, stejně jako místního soudce a několik členů soudní rady. A uprostřed pomyslného kruhu byl ke kovové konstrukci na čtyřech připoutaný nahý Azmariňan, na kterém právě jeden z mužů vykonával sexuální akt. Stefan s pohledem na jiné lidi při styku neměl problém. Byl zvyklý chodit do bordelů. Ale nikdy to neviděl takhle. Nejprve ho napadlo, jestli by tohle Gumenští bohové považovali za hřích. Pokud se mělo jednat o pomstu za mísení ras. A pak, že je zvláštní, že před ním nemají masky. Pak ho pomalu obešel a všiml si, že má zavázané oči.

„To je poslušná svině," zaslechl volat jednoho z pánů. „Hezky nám zachrochtej." A Azmariňan k jeho údivu řekl: „Ano, pane." A učinil tak.

„Chceš si s ním taky užít? Za to, co provedl s pánovou ženou?" zeptal se ho Vasil. Stefan zakroutil hlavou a pousmál se: „Tenhle pohled mi dokonale stačí."

Následující dny tam chodil často. Jen postával u kraje a sledoval, jak toho Azmariňana týrají. Sám sobě uměl přiznat, že v tom nachází zvláštní potěšení. Vidět, co z něj zbylo. Jeho cesta k Dahlii mohla teď být volná. Takovýhle vyzáblý zbytý ubožák se mu nemohl v ničem rovnat. I když se k ní vrátí. Stefan ji zvládne dostat na svou stranu. Uchlácholí jí. Bude jí oporou. Tohle prase, kterému dávali pít moč a nechali ho kálet pod sebe si nezasloužilo její lásku. Sledoval, jak tomu ubožákovi protahují útroby, zatímco mu do údu zajeli kovovou trubičkou, a on kňučí jako malé štěně. A přitom zaslechl i to, jak se mezi sebou baví. Pochopil, že se tam domlouvali koho a jak zlikvidují příště. Ale že jeho ještě nechtěli zabít. Nebo aspoň nechtěli, aby se jeho tělo našlo. Měl jim sloužit zatím jen pro zábavu. V celém městě ho považovali za hrdinu. Násilná smrt by vzbudila vzpouru. Ale pokud nebude žádné tělo, mohlo to lehce vyšumět. Mohlo to vypadat, že skutečně utekl z města.

O smrti toho Azmariňana se začali bavit až po týdnu, co tam Stefan chodil. Plánoviali ho propíchnout jako prase a pak zahrabat pod kamennou podlahu ve sklepě. Aby ho už nikdy nikdo nenašel. A být u toho chtěli všichni. I Stefan věděl, že tam půjde. Ale úplně z jiných důvodů. Tohle byla jeho příležitost změnit strany. Brzy ráno před nočním setkáním zabušil na Dahliin dům. Věděl, že po celé noci v doupěti pod kovárnou ho nikdo nebude podezřívat.

„Kdo je tam?" ozval se Dimitrov.

„Pusťte mě dovnitř, hned!" vyhrkl. „Mám zprávy pro Dahlii."

„To tak, ty hade," zaslechl z druhé strany.

„Jen jí řekněte, že jsem tady," vyhrkl. Za chvíli se otevřely dveře a Anton mu kývl dovnitř, kde seděla v noční košili do deky zabalená dívka. Vypadala jako stín. Stefanovi vadilo, jak moc si ji dovedl ten Azmariňan ochočit.

Nejprve se usadil a pak řekl: „Žije. Viděl jsem ho."

Dahlia v tu chvíli začala prudce dýchat a plakat. Druhý muž jí pohladil po zádech: „Tak to vidíš, děvečko. Přivedeme ho domů."

„Drží ho ve sklepení pod opuštěnou kovárnou. Dnes večer ho chtějí zabít."

„Tak to musíme rychle jednat," prohlásil Dimitrov.

„Právě naopak. Jestli se k nim stráž nedostane až večer, tak mi půjdou po krku. Budou hledat, kdo je zradil. A já nebudu riskovat svůj život, abych toho Azmariňana zachránil. Večer tam budou všichni, budu tam taky. Pustím Vás dovnitř. Domluvíme se na znamení."