Nechtěný dar (pt. 2)

168. Zlo proti zlu (P)

 Nebyl to jen sex, i když z velké části byl. Paskal nikdy v životě po nikom tak moc netoužil. I když mu v hlavě hlodal stud a každý večer po příchodu k Dimitrovým se ve svém novém pokoji modlil ke starým gumenským bohům, nemohl si pomoct. Martin mu to vyčítal. Byl na jeho vkus moc neopatrný a zbrklý. Chodil, když nebyli domluvení. Odcházel až v ranních hodinách. Ale Paskalovi nepřipadalo správné se s ním jen vyspat a odejít. On sám nemusel jejich románek přehnaně tajit. Našel si práci v hrnčířské dílně. A odtamtud to bylo jen pár kroků k Martinovi. Bylo to při cestě, a tak mu nepřipadalo tak od věci se sem tam zastavit za „starým známým". A taky měl dojem, že nikoho kolem něj jeho osobní život nezajímá. Byl prostě tím seveřanem, který se náhodou ocitl v tomhle shluku kultur a ras. Ani Gumeni nebyli všichni stejní. Paskal dřív pohrdal všemi, jižany, belegruty... Nezáleželo na tom, z jakého cípu Guménie pocházeli. On byl pravý Gumen. I když bastard. I Severopolský bastard byl více Gumenem než barbar z jihu, kde bydleli v norách a do vousů si zaplétali směšné korálky. A teď navíc potkával Azmariňany. Ale velmi rychle pochopil, že jakmile je Gumen, tak nezáleží na tom, odkud pochází. Azmariňan byl vždy a v kteroukoli denní nebo noční dobu podezřelejší než Gumen.

I doma nejprve cítil, že si musí vymýšlet historky, ale záhy zjistil, že jeho nepřítomnost zajímá jen jeho sestru. Sám jí oplácel stejně. I on se staral o to, jak se má. Snažil se trávit svůj omezený čas v domě s ní. I když mu to většinou nevyšlo, protože u ní byl ten Azmariňan. Na Eliase si pomalu zvykal. Martin mu pomáhal pochopit Azmariňany. A taky mu řekl, aby si promluvil s Emery Velevovou."

„To se nehodí. Ona je vdaná žena."

„Najednou se ti to nehodí," zasmál se Martin. „A když máš útočit na nevinné Azmariňany v hospodě, tak jsi hrdina."
„A co když mi její muž rozbije hubu?"
„Tak přijdeš za mnou a já ti to pofoukám," ušklíbl se Martin a políbil ho na tvář. „Ty můj, hrdino."

Paskal sice dal na jeho radu, ale moc se k tomu nehrnul. Počkal si do volného dne, kdy celá rodina s přáteli opět pracovala na zahradě. Nakoupili nový dobytek. Tři ovce a další dva koně, což byl podle Paskala zbytečný přepych. Navíc to byla ještě nevybouřená hříbata a hrozilo, že se při troše nepozornosti utrhnou z lana a někoho zraní. Ale Elias přesto nechal Liu i Auriho stát poblíž a sledovat, jak se je Anton snaží krotit. Paskal se na to nemohl dívat. Jenže si všiml, že ani Emery nevěnuje nekonečnému tanečku s prudkým huculem pozornost. Seděla o kus dál a chovala v náručí dítě.

„Smím si přisednout?" dotázal se jí.

„A... ano," vykoktala. Jindy se mu nezdála tak nejistá. Ale taky ji slyšel spíše mluvit v azmarinštině. A té nerozuměl.

„Proč se nejdete podívat blíž."

„Nickovi rostou zoubky," odpověděla a ukázala k dítěti. „Neměl byste sedět tak blízko. Manžel by si Vás mohl všimnout," řekla a on v duchu vynadal Martinovi za jeho špatnou radu.

„Je dost žárlivý?" zeptal se jí.

„Ne to ne. Kdyby vedle mě seděl Elias, tak by mu to nevadilo," odpověděla jako by si myslela, že tomu on porozumí.

„Nezajímají Vás muži z Vaší vlastní rasy?"

Emery zakroutila hlavou: „Nezajímá mě nikdo kromě mého muže," odpověděla a pak dodala: „prosím, odsedněte si. Neznám Vás a necítím se vedle Vás dobře."

Paskal ji tedy poslechl a posunul se na druhý konec lavice: „Takhle je to v pořádku? Víte, chtěl jsem si jen popovídat. Moc Azmariňany neznám. Ne jako lidi."

„A napadlo Vás jít za mnou?"

Paskal chtěl vyhrknout, že to napadlo Martina, ale nakonec jen přitakal.

Ale Emery se vzápětí usmála: „Nelíbí se Vám vidět ho s ní?" kývla k Eliasovi s Liou. „Chápu to. My Azmariňané jsme vůči sobě snad stejně podezřívaví jako jste vůči nám vy. Když jsem se začala s Liou přátelit, Elias mě stále podezříval. Myslel si, že jí neberu vážně. Že ji chci jako hračku. Nemusel mi to říkat přímo. Pochopila jsem to z toho, jak na mě začal mluvit a jak se ke mně choval. A nedivím se mu. My víme, čeho jsme schopní. V našich knihách jsou Azmariňané sice vykreslovaní jako hrdinové, ale pravda je, že staří Azmariňané byli jako my. Každého, kdo byl jiný než my jsme označili za podřadného a zabili. Nazývali to bojem s barbary nebo bezvěrci. Ale to pojmenování je jen jiný výraz pro národy, které naší rukou zanikly. Jen Vy Gumeni stále přežíváte," pohladila kňourající dítě po tváři. „Ale to není tím, že byste byli tak dobří. Když chvíli žijete ve válce, pochopíte, že někdy nemusí být ta správná strana. Zlo může bojovat proti zlu."

„Říkáte, že jsme zlí?" zarazil se podrážděně Paskal.

„Já nevím, jaký jste Vy. Jen říkám, že mě Gumeni ublížili, i když já se vůči nim provinila jen zděděnou nenávistí. Nikdy jsem neuštědřila jedinou ránu. Ale schytala jsem jich spoustu. Popadla dítě a vstala, když se v tu chvíli kůň utrhl z lana a rozběhl se přímo k nim. Paskal v tu chvíli neváhal a skočil před ní. Pak ucítil ránu do hlavy a kolem byla tma.