Nechtěný dar (pt. 2)

27. Smrt v bíločerné masce (D)

Anton Eliase na tancovačce nechtěl. Řekl to hned, jak mu Lia sdělila, že půjde s ní. Argumentoval jeho nemocnýma rukama. Že prý by nebylo dobré, kdyby ho tam viděl někdo z tovaryšů, když má odpočívat. Ale Lia si trvala na svém. I kdyby tam měl jen tak sedět. Potřebovala ho mít nablízku. I když jí jeho blízkost zároveň tolik ubližovala. Trpěli oba a on možná tentokrát ještě o trochu víc než ona.

Vypadal příšerně. Měl propadlé oči, téměř nejedl. Nevečeřel s nimi ani neobědval. Když snídali, zřejmě předstíral, že ještě spí. Lia si pamatovala, že býval ranní ptáče. Vzhůru už za rozbřesku. Auri se jí na něj několikrát ptal. Tázal se, kdy už bude zase bydlet v ložnici a jestli mu vyřeže toho koníka. Po čtyřech dnech se Lii dokonce zeptal, jestli mu najde jiného otce.

„To bys chtěl?" dotázala se ho udiveně.

„Nechtěl," odpověděl. „Já mám Eliase rád."

„Já taky, broučku," řekla a políbila chlapce na čelo. „Strašně moc. Jenom mi ublížil a já potřebuji pár dnů bez něj."

Anton říkal o Eliasovi, že trucuje. Lie se to slovo nelíbilo. Elias netrucoval, trpěl a nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Rád si uchovával svou důstojnost. A teď se k němu Anton choval jako k malému dítěti. Věděla, že je to z části kvůli ní. Protože Anton viděl, jak jí kolem něj bývá zle. A protože nedovedl zapomenout na to, že Elias Liu bil a znásilňoval. On si více než ona uvědomoval, Eliasovy azmarinské rysy. Více se na ně upínal. Měl ho rád, byl na něj pyšný, ale měl taky vlastní hrdost. Asi si nepředstavoval, že se více než půl roku po jejich příchodu do Stakarina bude o oba starat. Že na ně kvůli Eliasově rase bude číhat na každém kroku nebezpečí. A že se Elias nebude schopný sám ochránit. Asi očekával, že mu to aspoň nebude ztěžovat. Jenže jeho definice ztěžování byla tak obsáhlá, že by Elias nesměl ukázat ani trochu frustrace, aby jí nebyl vystaven. Jediné, co se od něj očekávalo, byla vděčnost. Jenže tu její unavený a ztrápený muž momentálně projevovat nedovedl.

Když vyšly toho sobotního večera na náměstí, děti jim hlídala Emery s Nikolajem. I ona poznamenala, že je Elias nějaký churavý. Lia se na ni přátelsky usmála a zašeptala k ní: „Máme teď takové těžší období. Ale ono se to spraví."

Opravdu doufala, že ano. Že večer mezi lidmi Eliase po dlouhých dnech na dobrovolné samotce rozveselí. Ale on se prostě posadil ke stolu a zíral před sebe. Lidé se u něj zastavovali, aby mu vyjádřili lítost, za tu událost s Kostadinem, ale on vypadal, že je z nich celý nesvůj. Lia chvíli tančila s Aurim, pak si všimla u jedné z lavic Kierana s Lynou a jeho matkou. Usedla vedle Eliase a pošeptala mu: „Je tu Kieran."

Elias se v tu chvíli na něj ohlédl. Jejich oči se jistě na pár sekund střetly, ale dál nezacházel. Lia mu doporučovala, aby si vzal aspoň něco k jídlu a k pití. Ale Elias jen zakroutil hlavou. Pak ale k jejímu překvapení vstal a uklonil se jí: „Smím prosit."

„Já nemůžu..." odvětila roztřeseně, zatímco se za ní ozvalo Antonovo mrzuté: „Nešaškuj, kluku." On na to ale nehleděl. „Ani se tě nedotknu, tak pojď."

Lia zvědavě vstala a Elias začal nohami v pomalém rytmu hudby činit kroky. „Pojď taky," vybídl ji a ona je opakovala. Pohybovala se nastejno s ním a on pak zvedl ruce, jako by se jí chtěl dotknout, ale neučinil tak. A i ona zvedla ruce a držela své dlaně kousíček od těch jeho. Přitom se sobě dívali do očí.

„Jak se cítíš?" zeptal se jí.

„Moc krásně," odpověděla. Nestihli však dotancovat ani jednu píseň, když si to k nim namířil Martin. „Neviděli jste Daniela? Všude ho hledám." Vypadal vyděšeně a Lia okamžitě kývla k Eliasovi. „Půjdeme ho hledat." A k Martinovi dodala: „Neboj, určitě se mu nic nestane." Věděla, že o něj musí mít obrovský strach. Samotný Azmariňan se musel mít ve Stakarinu na pozoru. Anton si od stolu všiml jejich rozhovoru a Lia k němu proto zvolala, kam jdou, ale nechtěla se odlučovat od Eliase. Poprvé po několika dnech ho chytila za ruku, probíhali společně davem a volali Danielovo jméno. Přitom neúmyslně vrazili do Kirova.

„Co se děje? Ženete se jak splašený!" vyhrkl namísto pozdravu.

„Ztratil se náš kamarád. Je to Azmariňan."

„Jak se jmenuje? Pomůžu Vám ho hledat."

„Daniel. Neumí moc gumensky," spravila ho a Kirov začal oslovovat lidi, které znal a předávat jim tu zprávu. Za chvíli se z jedné z cest mířících k náměstí ozval křik. Všichni tam zamířili. Lia slyšela, jak na ni Anton volá: „Nechoďte tam. Vraťte se domů! Hned! Dahlio! Eliasi! Mějte rozum!"

A pak pochopili, co se stalo. Na vysoké zdi stálo gumensky napsané slovo: „Sodomita". Na zemi ležel Daniel. Vedle něj ležela maska. Z jedné strany černá, z druhé bílá a namočená v jeho krvi. Davem se k němu prodral Martin a s pláčem se vrhnul k jeho tělu. „Danieli!" volal. „Danieli, prosím. Probuď se. No tak. Co si bez tebe počnu." Třásl s jeho tělem. Elias si k němu klekl a sáhl Danielovi na krk. Pak se otočil k Lie a zakroutil hlavou. Z očí mu tekly slzy. Položil Martinovi dlaň na rameno. To už se k nim dostal Anton připravený Eliasovi vynadat, ale když ho viděl klečet s Martinem u těla, zarazil se. „Měl někoho, kdo by mu vypravil pohřeb?" dotázal se Dahlii a ta zavrtěla hlavou. „Bydlel sám." Pak jí došlo, že nemá chlapce: „Kde je Auri?" vyhrkla.

„Iryna ho vzala domů. A my taky půjdeme. Hlavně kluk odsud musí pryč. Když to stráže dovolí, vezmu povoz, naložíme ho a odvezeme ho někam, kde může zůstat do pohřbu."

„Na azmarinskou faru," doplnila Dahlia a ihned si přiklekla k Eliasovi: „Pojď, musíš odsud pryč."

„Nemůžeme tu Martina jen tak nechat," argumentoval Elias.

„Může přespat u nás, jestli nechce být sám, ale my musíme jít. Není tady teď pro tebe bezpečno, Eliasi. Prosím..."

„Půjdeme," přitakal Elias. To už k nim dobíhal Anatoly, který jim slíbil, že vyčká u těla, a spolu s ním ostatní stráže. Martin se nechtěl zvednout, Lia s Eliasem ho museli doslova podpírat. Pak se k nim přidal Anton a společně se prodírali davem. „Je to všechno moje chyba," opakoval Martin. „Kdybych se s ním nescházel, byl by ještě naživu."

Antonovi zjevně také došlo, co tím myslel, ale k Liině údivu mlčel. Nahoře připravili Martinovi Auriho pokoj a přenesli tam ještě jednu matraci pro Eliase, ale Lia věděla, že ho tam na zemi spát nenechá. Už si byla jistá, že ho dovede snést na posteli. Možná jí u toho bude trochu bolet srdce, ale pořád to pro ni byla menší oběť než nechat jeho rozbolavělá záda na nízké matraci. Martin proplakal celou noc. Lia s Eliasem a Aurim seděli po většinu času u něj. Liu ještě stále bolela ztráta Jacka a ani si nedovedla představit, jak bolestivé by pro ni bylo přijít o Eliase. Nechtěla Martinovi říkat, že to přebolí. Chtěla ho nechat se vyplakat a truchlit. A Elias měl zřejmě stejný názor. Když Martin konečně usnul, odebrali se také spát. Elias chtěl ulehnout na zem, ale ona k němu zašeptala: „Pojď do naší postele, miláčku."

A on ji udiveně následoval a ulehl na samý okraj, aby byl od ní co nejdál. „Je mi toho pána líto. Nechtěl bych přijít o kamaráda," pronesl Auri do tmy. „Kdyby se ti něco stalo, Eliasi, taky bych brečel."

Liu dojalo, že Auri považoval Auriho za kamaráda. Opatrně se přes něj natáhla a nahmatala Eliasovu ruku, kterou sevřela.

„O mě se nemusíš bát. My na sebe dáme navzájem pozor," odpověděl Elias a pohladil Lie prsty hřbet ruky.