Nechtěný dar (pt. 2)

192. Stará přátelství (E)

 Z gumenských lesů měl vždy respekt. Měl je spojené s boji. Za každým stromem číhal gumenský lapka připravený Eliase jedním máchnutím sekery připravit o život. I teď se stále otáčel za sebe. V tichu kolem mu však křupaly pod nohami větvičky a suché listí. Anatoly držel mapu a společně dva kilometry od brány do Stakarina plánovali, jak by mohli zlepšit městskou obranu. Eliasovi bylo jasné, že se ze z celé jižní poloviny města musí stát nedobytná pevnost. Dvojité hradby, malá okénka pro lučištníky. Ale už po cestě muselo být rozmístěno víc strážních věží. „Je mi jasné, že lidé nechtějí bojovat. Utekli do města před válkou. Ale hlídat bezpečnost města by mělo být povinné," spustil. „Jednou za čas by se měl zapojit každý muž. A každá žena, která se bude chtít zapojit, a dokáže aspoň zamířit flintu."

„Nebudeme mít tolik zbraní..."

„To je mi jasné. Ale ani bych nepodporoval větší ozbrojování. Jde jen o dohled. Malé skupinky nepřátel zvládneme i s pár střelnými zbraněmi včas elimi..." zarazil se, a pak to řekl, jak to je, „zabít. A pokud jde o většího nepřítele. Když budeme mít včas zprávy, s pár podzemními chodbami ze severní strany města zvládneme před kýmkoli, kdo by nás chtěl napadnout, utéct. V lesích na druhé straně jsou jistě skály a jeskyně."

„Přenecháme jim město?"

„Jak říkáš. Tihle lidé nechtějí bojovat. Já sám nevím, jestli bych bojoval."

„My máme dohodu, Eliasi," připomněl mu Anatoly.

„A k čemu mi ta dohoda bude, když přestane Stakarino existovat?" zeptal se ho Elias. „Někde jinde bych třeba mohl být svobodný člověk. Naprosto svobodný."

„Pořád žádný vděk," zasmál se Anatoly suše.

„S tím nepočítej," oplatil mu Elias. A pak ho napadlo další vylepšení. „Mezi hraniční stráží by měly být i porodní báby, léčitelé nebo doktoři. Nebo třeba duchovní..."

Anatoly na něj pár vteřin nechápavě hleděl, než mu to došlo: „Pomohou nemocným příchozím dřív, než se dostanou do města."

„Ano," potvrdil Elias. „Myslím, že je důležité, abychom nebyli hned nepřátelští. Pamatuji si, když jsme přijeli s Liou."

„Jo, já taky," pousmál se Anatoly. „Pokusím se to nějak zařídit."

Vraceli se společně k bráně, když se Elias odhodlal Anatolyho zeptat: „Poslyš, měl bych na tebe prosbu. Potřeboval bych mít volné středy."

„Středy?" opakoval po něm Anatoly. „Je to tajemství nebo..."

„Není. Bereme Auriho do azmarinské školy."

„Nic takového tu neexistuje," nechápavě vyhrkl Anatoly. „Všechny děti se vzdělávají společně. Od toho jsou tu městské zákony, aby se děti nerozřazovaly podle rasy."

Opět překvapil Eliase svou naivitou. „A byl ses někdy v té tvé škole pro všechny podívat?"

Anatoly zakroutil hlavou: „Zhanna je moje první dítě," připomněl mu. Elias se na jeho dcerku doposud nevyptával. Ani mu negratuloval. Stále se pokoušel oddělit svůj osobní život od práce, kterou pro něj musel vykonávat.

„A do školy chodit nebude, protože je to děvče. Takže ty se nikdy nedozvíš, že do té školy chodí minimálně stovka Gumenů a asi dvacet Azmariňanů. A holčičky nepřijímá žádné," vyštěkl na něj popuzeně. „Opravdu jsem si myslel, že se zajímáš o to, co se kolem tebe děje. Ale mám pocit, že se v tobě jen zklamávám," přiznal.

„To jsi celý ty. Nenabídneš pomoc, jen soptíš síru," zanadával Anatoly. Elias mu moc nerozuměl, ale pochopil, že to asi nebyl kompliment.

„Nenechal jsi mě ji nabídnout," připomněl mu Elias. „Co chceš ode mě teď? Poníženě tě tady prosím, abych mohl vzít svoje dítě mezi azmarinské děti, protože v gumenské škole mu dávali sežrat, že se jeho máma spustila s Azmariňanem. A ty si stěžuješ, že jsem ti nenabídl pomocnou ruku."