Nechtěný dar (18+)

3. Pětiletý chlapec (E)

 V Tanswrockém dole se odedávna těžilo uhlí, přesto už roky zel prázdnotou. Od třetí Azmarinsko-Gumenské války na provoz postrádali dostatek mužů. Teď se však mělo všechno změnit. Zemi čekal nevídaný blahobyt. Zotročení nepřítele mělo přinést obnovu těžby. Muže i malé chlapce v nekonečné řadě za hvízdání a pokřikování místních z městského vězení převáděli vojáci do dolu. Vzduchem létalo shnilé ovoce, zelenina i kameny. Někteří kráčeli bez košil se sešvihanými zády. Ti, kteří se provinili rozbroji proti vítězům, avšak jejich přečiny nebyly tak velké, aby jim sťaly hlavy. Po pár letech v dole si však budou přát, aby nebyli víc brutálnější, víc nerabovali a nekradli. Čekala na ně těžká práce, málo jídla, vysoké tresty a spánek na pryčnách připomínajících kotce pro psy.

Elias dostal na starost administrativu v pracovním úseku pro malé chlapce a velmi staré muže. U zápisu k němu přiváděli jednoho za druhým a on rozhodoval o tom, zda jsou schopní pracovat. Pokud nebyli, nedalo se nic dělat. Za táborem vykopali masové hroby, které obestoupili vojáci s puškami a brzy odtamtud zaduněly první výstřely. Elias zabitých vězňů nelitoval. Když viděl, jak brutálně a nečestně dovedou zabíjet v boji, veškerá lítost šla stranou. Azmariňané zabíjeli meči. Jejich boj připomínal zdvořilý tanec. Gumenové zabíjeli lopatami, kladivy i krumpáči. Vším, co dovedlo v pár vteřinách zohavit tělo. Přepadali z úkrytu a s hromovým běsnivým křikem.

Pouze s maličkými plačícími chlapci dovedl mít kapku soucitu. Jemu samotnému zemřela matka, když byl ještě malý, a ač vždycky obyvatele Guménie považoval za podlidi, věděl, že i hříbata dovedou tesknit po matce stejným způsobem jako lidé. Tihle maličcí ušmudlanci byli matkám odebráni sotva překročili hranice. Zatímco jejich sestry skončily prozatím ve službě na statcích a sotva vyrostou, bude je čekat stejný osud jako dívku s číslem sto dvacet sedm, jejich bratři budou vykonávat drobnou práci v dole. Pomáhat přípravou potravy, přebírat oblečení po zesnulých a sotva zesílí, sami sfárají do dolů. Ovšem jen pokud už byli soběstační. O mladší než šestileté nikdo nestál. A když se jich Elias tázal lámanou gumenštinou na věk, bylo to číslo právě tím, co nejčastěji rozhodovalo o chlapcově přežití. Tehdy poprvé se mu cosi na jeho konání příčilo. Přestože Azmarinská ideologie hlásala, že neexistuje nic jako nevinný Gumen, nemohl se zbavit pocitu viny. Jediným ukázáním na levou stranu, posílal ty uplakaná mláďata na smrt, ukázáním na pravou je posílal k rytcům, kteří jim rozžhaveným železem vyrývaly na kotníky čísla. Ty méně statečné přitom museli přivázat koženými pásky k židli.

Jeden z chlapců, kterého k němu přivedli, pro slzy téměř neviděl a přímo před ním zakopl. Pak se dlouhou dobu škrábal v prašné cestě na nohy, čemuž právě nepomáhaly na hubeného chlapce těžké řetězy. Elias se k němu nejprve chtěl sehnout a pomoci mu, ale nakonec to neudělal. Projev soucitu s nepřítelem by mohl jeho samotného dostat do problémů a klukovi by tím stejně nijak nepomohl. Když se hoch postavil, všiml si, že si při pádu odřel obě kolena.

„Jak se jmenuješ?" zašeptal k němu gumensky.

„Auri," odpověděl chlapec rovněž tiše. Byl to chytrý hoch.

„A kolik ti je?"

„Pět," odvětil hoch a v tu chvíli udělal Elias cosi, nad čím jemu samotnému zůstával rozum stát.

„Šest," řekl. „Je ti šest. Pamatuj si to, Auri." Pak skopil zrak k záznamovému archu a znovu se nahlas dotázal na věk.

„Šest," odpověděl chlapec rozhodně a Elias jej poslal vpravo. A stejně tak několik dalších mladších chlapců, kteří se mu zdáli natolik chytří, aby jej ihned pochopili.

Když se se setměním vracel domů, padal na něj spánek. Celý den postávání před ghetem jej unavil víc než několik týdnů pochodu s těžkou brašnou napříč gumenskými bažinami. V sešeřelém pokoji nahmatal na zemi schoulené tělo, vytáhl ji na nohy, hodil na postel a ještě špinavý se jí zmocnil. Nedíval se jí přitom do tváře. Nikdy to nedělával. Potřeboval ze sebe dostat celodenní napětí a ona mu přesně k tomu měla sloužit. Zatímco on sloužil k tomu, aby se jí narodil další poslušný otrok. Všechno pro dobro Azmarinských vrchů.

Jak se následující týden mezi prací dozvěděl od jednoho z dalších zapisovatelů, soucit s otrokyněmi si ve městě vyžádal první oběťna azmarinské straně. „Byl to hlupák. Nechal se tou courou očarovat. Dělil se s ní o jídlo a přistihl ho sluha. Dobře udělal, že ho nahlásil," pochvaloval si druhý zapisovatel počestnost jednoho uvědomělého občana a současně odsuzoval neuvědomělost druhého, kterému byla jeho trofej odvedena a jeho hlava exemplárně useknuta.

Vlastnictví gumenek měli azmarinští muži považovat za velký závazek. Závazek ke krutosti a k bezohlednosti. Pokud se do roka přidělené ženě nepodaří počít dítě, Státní rada přikazovala vlastníkům takovou ostudu odměnit smrtí. Život za život. Či spíše život za smrt. Gumenské ženy vlastnily jak svobodní, tak ženatí. Především však pro zemi důležití a tudíž důvěryhodní muži. Takoví, u nichž se jen zřídka mohla uchytit zrada. A přesto ihned ten první týden vzklíčila v srdci důvěryhodného vojáka, s nímž Elias léta sloužil.

Nad tou zprávou dumal ještě o pár hodin později, když se vracel do svého obydlí a z přemýšlení jej vytrhl až Merrick, který mu rozezleně oznamoval, že otrokyně nechce jíst. Přinesené bandasky s naředěnou vařenou melasou a kousky brambor se ani nedotkla. Jenže Elias neměl náladu řešit rozmary svého nevděčného majetku, a tak k ní nohou přisunul blíž bandasku a několikrát bičem švikl o podlahu, aby věděla, co jí čeká, když to do sebe neobrátí. Pak se vydal do hospody, kde si objednal jedno pivo. Tvrdil o něm, že je oslavné. Dokonce si s ním připil na oslavu vítězství s pár známými, na které narazil. Ale bylo spíše smuteční. Truchlil za muže, který se nechal uhranout tou proradnou ženštinou a kvůli tomu zbytečně přišel o život.

Domů se vrátil asi za hodinu. Boty nechal rozvalené u dveří. Toužil si dát horkou koupel a už už se chystal zavolat na sluhu, aby mu ji připravil, když si všiml plné bandasky.