Nechtěný dar (18+)

37. Sama příšerná slovíčka (E)

 „Bude lepší, když jí nebudeme věřit," poradil Dahlii po Veritiném odchodu. „Je vychytralejší, než se zdá."

„Doufám, že jsem neřekla něco špatně." zašeptala k němu, zatímco jí omýval ledovou vodou. „Ne, lásko. Nic jsi neřekla špatně," uklidnil ji. Následující dny a posléze i týdny zavládl v Eliasově domě klid. Došlo jim, že to vyšlo... že Lia znovu čeká dítě. Pozval k ní lékaře, ale ten se jí tentokrát sotva dotkl. Přišel až k večeru. Zřejmě tou dobou navštěvoval už mnohem víc domácností a i jeho aptetit měl své meze. Sotva odešel, hodil přes Liu deku. „Zvládneme to," řekl. „Já v nás věřím." A myslel tím především odchod z města. Kdyby se mu jen podařilo najít u někoho ten prokletý symbol. Mluvilo se o něm teď neustále. Na ulicích mezi Azmarinci. Báli se jej jako čert kříže. Našel se dokonce i na polích, kde pracovaly staré gumenské ženy. Jenom v kempu u Eliase ho nikdo nezahlédl.

Lia to snášela statečně. Když se jí rány začaly hojit natolik, aby zvládla na chvíli ležet na zádech, hrnula se hned do samostatného stolování. „Co kdyby ses trochu víc šetřila?" naléhal na ni.

„A co kdybych se snažila trochu víc vzchopit?" odpověděla mu na oplátku a on byl strašně šťastný, že se od proseb znovu přesunula k tomu provokativnímu tónu. „Jestli se najde možnost, jak nás dostat z města, pak ti nechci být přítěží. Bude lepší, když se zvládnu o sebe aspoň trochu postarat sama." Bylo to zvláštní. Nechat ji na chvíli být skálou nejen pro sebe ale i pro něj. Opěrným bodem, na nějž se může upnout. V tu dobu se jí často svěřoval s detaily z práce. Vyprávěl jí o nástupech, o odvodech do dolů. I o drobnostech, koho potkal, s kým mluvil, a co je na těch lidech špatného, dobrého i zajímavého. Jenom o Palperothovi se nezmiňoval. Doufal, že až Gumeni vtrhnou do města za zapálí ho, on shoří s ním. I Lia se mu víc svěřovala. Vyprávěla mu o své rodině v Severopolu. Měla dvě sestry a tři bratry. Gumeni vždycky mívali hodně dětí. Dva z bratrů už nežili, padli v bojích, ale oba byli o dost starší než ona a moc je neznala. Taky si mnohem víc povídali gumensky. Elias se vážně snažil nejen mluvit, ale i rozumět, což se ukázalo nesrovnatelně těžší.

„Hlavně na mě nemluv pomalu. Žádné ulehčování," řekl rozhodně, ale na její mluvě se mu stejně zdálo něco jinak, než když promlouvala k Aurimu.

„Řekl jsem, ať na mě mluvíš, jako když mluvíš normálně," zopakoval jí a ona jako by chtěla říct, že přijímá výzvu, spustila rychlou gumenštinou, ze které moc nepochytil. Pak se zarazila a pomalu zřetelně řekla: „Takže takhle to chceš?"

„Dobře, tak možná ne až tak rychle," zasmál se nad svojí neschopností a ona se smála s ním. Zase se smála. A najednou se ten úsměv vytratil a ona se na něj plaše zahleděla. „Mohl bys mi pomoct se zvednout do sedu?" dotázala se jej a on ji podepřel. „A teď pojď prosím ke mně," řekla, a když se usadil naproti ní, objala jej a spočinula mu hlavou na rameni. Zůstali tak pár minut, v tichu poslouchali, jak jim bijí srdce. Pak se od něj odtáhla a on jí pomohl si zase lehnout.

Šestý měsíc Dahliina pobytu u Eliase se jí už začalo zaoblovat břicho. Jizvy na zádech se pomalu ztrácely, ty starší už bledly, naopak za okny se začínalo barvit listí. Přicházel podzim a Elias jej přinesl i Lie. Nasbíral barevné lístky, dal je vylisovat mezi staré noviny a ona je chtěla každý den kontrolovat, jestli už jsou dostatečně vylysované, aby je mohla vyjmout a uschovat si je do šuplíku. I Jackův řetízek k nim přidal. „Určitě by chtěl, abys ho měla," oznámil jí.

„Já... Já..." dojatě se rozkoktala. „Děkuji. Moc ti děkuji."

„Kdybys ho chtěla někdy vytáhnout, klidně to udělej. Je tvůj. Alespoň do té doby, dokud do toho mám co mluvit."

A Lia se okamžitě natáhla po zavřeném šuplíku a svépomocí si podala řetízek, sevřela jej v pěsti, přitiskla jej k hrudi a přivřela víčka.

„Stále ti moc chybí, viď?"

„Jack..." vyslovila jeho jméno s příšerným gumenským přízvukem, takže znělo spíše jako „Žak". „On byl pořád jako dítě. Pořád se smál... Jako by snad ani nebyl..." zarazila se.

„Azmariňan?" dořekl za ní. „V pořádku. Můžeš si říkat, co chceš. Vím, že jsem starý morous."

Lia se na něj usmála, „ale kdepak. Starý nejsi. A morous nevím, co znamená. Jsi takový, jaký jsi, a já tě proto moc miluji."

„Dovedeš ty být vůbec někdy na někoho zlá?" zeptal se jí.

„V gumenštině ano. Ale azmarinsky mě učil Jack."

„To hodně vysvětluje," domyslel si Elias. „Zato já tě učím samá příšerná slovíčka."

„Aspoň se přiučím něco jiného," odložila řetízek do šuplíku a vztáhla k Eliasovi ruku. „Mohli bychom to dneska dělat. Milovat se..."

„Ty to chceš?" dotázal se jí.

„Toužím po tom. Strašně moc," šibalsky se na něj ušklíbla. Vyhrnul jí košili a sotva se jí dotkl, otřásla se. Už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy měla možnost si to naposledy užít. Něžně ji dráždil, pak do ní vsunul dva prsty a pomalu s nimi pohyboval. Ona vzala za cíp košile a přetáhla si ji přes hlavu. Pak si sama začala mnout bradavky a on se k ní sklonil a začal ji líbat. V tom se ozvalo zaklepání na dveře, které je z jejich idylky vyrušilo.