Nechtěný dar (18+)

67. Azmarinské a gumenské děti (E)

 O den později ho opět uložili do Liiny a Kostadinovy postele. Připadalo mu to zvláštní, ležet tam, kde s ní uléhá on. Spát vedle ní a nemoci jí obejmout, když zaslechl, že má zlé sny. Plakala ze spaní a opakovala Kostadinovo jméno. Pak najednou nastalo ticho a ona do něj zašeptala: „Eliasi? Spíš?"

„Ne, Lio."

„Víš, něco mě napadlo. Jen tě prosím, aby ses za ten nápad na mě nezlobil."

„Nebudu se na tebe zlobit. Už jsem si na ty tvoje nápady zvykl," suše se zasmál, protože se obával, že půjde o něco, co se jí nesplní. Dřív jí to nemohl splnit, dnes už si ani nemohla přát něco, co by splnit dovedl.

„Chci, aby to dítě, co Kostadinovi počnu, bylo tvoje."

„Cože?" vyhrkl udiveně. „Ale Lio, jestli odsud máme před létem utéct, nemůžeš být přeci..."

„Ještě těhotná nejsem. Dobře teď jím. Nestrádám. Budu schopná to zvládnout, věř mi. A navíc, jestli otěhotním s Kostadinem, což se pravděpodobně stane, budu stejně utíkat v požehnaném stavu. Jenom to nebude naše dítě."

„A co když se to nepovede. A pak se ti narodí Azmarinec?"

„Nenarodí. Bude to černovlasé, stejně jako jakékoli jiné gumenské dítě, nikdo si ničeho nevšimne. Chci, aby se to dítě narodilo z lásky. A jestli se nám nepovede společně utéct, chci, aby mi tě připomínalo."

„Ne," řekl příkře a zavřel oči. Ona už taky mlčela. Následujícího večera, poté, co se za zástěnou převlékla do košile, z něj však odkryla peřinu a začala se přes košili dotýkat jeho údu.

„Lio, přestaň. Nebudu s tebou takhle spát."

„Budeš," řekla chladně a nepřestávala v těch pomalých mučivých pohybech, které nakonec začaly tam dolu vábit krev. „Nedávám ti na výběr, Elio."

„Takže ty takhle?" vyhrkl. „Po tom všem, co jsme si spolu zažili..."

Vtom se zarazila a po tváři jí začaly téct slzy. „Prosím, já to musím udělat. Nechci nosit jeho dítě. Copak to nechápeš? Copak nechápeš, že aspoň jednou si přeji, aby to děťátko bylo muže, kterého miluji."

Elias provinile sklopil zrak. Byla to od něj podpásovka. „Tak dobře," přitakal. „Ale tu košili si sundej. Chci vidět, jak teď vypadáš."

Vtom Lia stuhla a ucouvla od něj. Jako by si ve vteřině dovedl sejmout okovy. „Ne... To ne... Prosím, jen to ne..."

A jemu došlo, že to znovu zvoral. „Pojď ke mně, lásko. Omlouvám se. Nemusíš si to sundavat, jestli se na to necítíš. Chtěl bych tě zase vidět. Moc bych tě chtěl vidět, ale jestli ty nechceš, pak si ji nech. Je to jen na tobě, miláčku."

Lia rozechvěle přikývla a začala se k němu pomalu znovu přibližovat. V očích ale najednou měla ten podivný strach.

„Jen do toho," vybídl ji. „Kdykoli budeš chtít, můžeš skončit."

Usedla vedle něj a dotkla se ho mezi stehny. Přejížděla mu po údu, ale spíš než vášnivé naléhavé pohyby to připomínalo hlazení. Vzrušovat jej začala až ve chvíli, kdy si rukou zajela pod košili a začala si mnout prsa. Košile se přitom zamokřila mlezivem.

„Pojď ke mně blíž," vybídl ji. „Neboj se. Nech mě ti aspoň trochu pomoci."

Lia si přiklekla k jeho hlavě a on otevřel ústa, čímž jí naznačil, aby si rozvázala tkaničky u výstřihu a vyňala z nich prso. Následně jej vložila Eliasovi do úst a on jej začal laskat. Měla štěstí, že byl svázaný. Kdyby nebyl, nevydržel by to a musel by se jí dotýkat. Po rtech mu tekla bílá tekutina a Lia začala sténat. Její ňadra byla nyní, když se navzdory ztrátě děťátka připravovala na kojení, mnohem citlivější. A její sténání ho donutilo tam dole bolestně ztvrdnout.

Odtáhla se od něj a stáhla mu spodky. Když se jej slabě dotkla na konci, otřásl se tak silně, až cítil, jak se mu rány od biče třou o polštář. Bolest jej přinutila přivřít oči.

„Bolí to?" dotázala se jej mile.

„Jenom trochu," zalhal. Když jej před téměř dvěma měsíci vedli k pranýři, ani by jej nenapadlo, že ještě někdy bude uvnitř ní. A bez té naděje v něm panovala stejná zima jako v prosincovém vzduchu. Teď na něj pomalu nasedla a jím se rozlilo to krásné teplo. Díval se jí do očí, zatímco se na něm pohupovala. A vzdychal z toho, jak se kolem něj svírala. Sotva trochu zrychlila tempo, prudce se udělal a omdlel.