Nechtěný dar (18+)

91. Baví tě ho trápit? (D)

 Zprvu to byla jen hlodavá nepříjemná myšlenka. Byla tam s ní, seděla jí v hlavě a nechtěla se hnout. Co když se Selia narodí v zajetí. Co když nikdy neutečou. Ve třetím měsíci se to však začalo projevovat jako poloviční jistota. Byla si jistá, že přijde o dítě. Auri byl stále kdesi s Kostadinem. Nevěděla ani, jestli žije. Všechno se to hroutilo. Rozpadalo se to a tlelo. Jejich sen o společném útěku. Elias chodil domů stále utahanější a zničenější. Nenosil v sobě tu víru, kterou jí slíbil, že si uchová za ně za oba. A ona toho měla dost...

„Pořád fungují ty sirotčince, paní?" dotázala se Verity jedno dopoledne.

„Sirotčince?" zopakovala po ní nechápavě. „Jo aha... Tohle. Jo. Říkáme tomu odkladovny. Ten kříženec, co ho máš, tam možná jednou taky přijde."

Lia sklopila zrak. Pamatovala si, jak jí Elias vyprávěl, že si ho nebude moci ani pochovat. Tenkrát se Eliase bála, nemyslela si, že by trpěl tolik jako ona, kdyby musel to děťátko odevzdat. Teď si byla jistá, že by to zničilo je oba.

„Není to kříženec. Je to dítě," procedila vzdorně. Verity vstala ze židle a Lia vystrašeně zavřela oči.

„Je to kříženec. Pro dobro všech. Čím dřív si to Elias zapamatuje, tím méně mu ublíží, až ho odevzdá," řekla jí. Myslely obě na to samé. „A jestli ho máš ráda tak, jak říká, tak to pochopíš a přestaneš mu plést hlavu."

„A kdyby to byla holčička..."

„Jestli to bude samice, tak půjde ode čtyř sloužit na pole a s trochou štěstí od třinácti do domácnosti."

„A mohla by jít prosím do domácnosti. Mohla byste to nějak zařídit?"

Verity k ní vztáhla ruku a přejela po jizvě na Dahliině tváři. Už dlouho se neviděla v zrcadle. Netušila, jak ta jizva vypadá. Byla velká, tím si byla jistá.

„Chceš, aby jí šukali tak, jako šukaj tebe?"

Lia až teď pochopila, co by se jí v té domácnosti dělo. Když jí Verity zanesla oběd, odvrátila se od ní. Nedovedla teď to dítě živit. Ne, když si uměla představit ty útrapy, kterými bude muset procházet, až se narodí.

„Jak chceš," řekla a sama se najedla, ale pochopitelně si její neposlušnost odpoledne před Eliasem nenechala pro sebe. Světlovlasý muž se zdál unavený. Několik posledních nocí spal na zemi a Lia mu nechtěla přidělávat starosti, ale současně jí napadlo, že to by se stalo jenom ve chvíli, kdyby se od ní zase dokázal oprostit a být zase jejím nepřítelem. Našel by si pěknou Azmariňanku. Ji by považoval za méněcennou hlupačku. A pak by dovedl znovu cítit štěstí.

„Nechtěla jíst oběd," postěžovala si Verity a Eliasovi ušel zmučený povzdech. Něco ve smyslu... Tohle mi tak scházelo. Přesto k ní vykročil, klekl si na koberec k posteli a dotázal se: „Děje se něco, lásko? Máš nevolnosti?"

Lie do oči vpadly slzy. Namísto odpovědi skryla tvář pod peřinou a plakala potichu ve tmě. Cítila, jak se jí přes peřinu dotýká. Slabé přejíždí záhyby jejího těla.

„Navečeříš se se mnou?" v jeho hlase poznala provinilost. Ale on přitom nemohl za to, že se všechno tak pokazilo. Neodpověděla mu. Dál nořila obličej do tmy pod peřinou.

O pár minut později zaslechla, jak usedá na volný kousek matrace k ní a pak jí z tváře odkryl peřinu. V ruce držel talíř s teplou polévkou. Voněla krásně a Lie kručelo v břiše. Přesto sáhla po cípu peřiny a znovu se přikryla.

„Co jsi jí řekla?" vyjel na Verity.

„Jenom pravdu," odvětila jeho švagrová.

„A na co se ptala?"

„Co bude s tím křížencem, jestli ho vrhne tady."

Netušila, jak na to reagoval. Rozhostilo se dlouhé ticho. Po něm řekl, že chce být s Liou sám a vzápětí se zabouchly dveře.

„Nevěříš mi, že to nedopustím," pronesl k ní. „Ale to nevadí. Já budu věřit za nás za oba. A taky se za nás za oba budu starat o to, abychom do té doby přežili. Vyrazil k ní a odkryl z ní peřinu. Najednou stál zase nad ní s chladem sálajícím mu z očí. Pár vteřin na něj vzpurně hleděla, než jí nasadil pouta a do úst vrazil náhubek s otvorem. Pak chvíli polévku míchal, aby ji nepopálil, až jí ji nalije do krku. Následně ji přelil do hrnku a z toho začal lít Lie jídlo do krku. Neměla sílu se mu vykroutit. Když všechno spolykala, sňal jí náhubek, ale pouta jí nechal. Asi očekával, že na to něco řekne, že ho bude prosit, ale ona jen zavřela oči a pokoušela se usnout. Stejně tomu bylo i následujícího rána. To už se jí do tváře vedral rudý stud, protože je u toho viděla Verity. Rozlámal chléb do čaje a vnutil jí ho. Před odchodem se k ní sklonil, pohladil ji po tváři a políbil ji na čelo. A ona zadržela dech, aby se nerozplakala.

„Baví tě ho trápit?" dotázala se jí Verity, sotva odešel.

Lia neodpověděla ani jí. Když jí chtěla dát oběd, odvrátila se od ní.

„Na mě tohle nezkoušej," vytočeně pronesla Verity. „Já ti na rozdíl od něj můžu udělat ze života peklo."

Lia si tím byla jistá, ale zároveň byla ochotná to riskovat. Doufala, že má natolik silnou vůli, aby dovedla umřít žízní.

Elias se ten den vrátil ještě vyčerpanější než ten předchozí. Motal se, a to si byla jistá, že nic alkoholického nepil.

„Jedla jsi dneska?" zeptal se jí. Pak zjistil, že od ní odpověď nedostane, a obrátil se na Verity.

„Ani sousto," napráskala mu.

„A řekneš mi aspoň, proč to děláš?" zvýšil na ni hlas. „Vždyť to je bláznovství. Čekáš děťátko, musíš nabrat sílu."

Lia sklopila zrak. Pak usedl vedle ní a pohladil ji po vlasech. „Dnes nemusíš jíst, lásko. Nechám tě spát. Ale zítra už jíst budeš, ať chceš nebo nechceš."

Nevzhlédla k němu. Setrvala nehybně zabalená v peřinách. Potřebovala umýt, ale jeho o to teď žádat nechtěla. Nechtěla ho žádat o nic. Chtěla se prostě rozplynou. Zařídit, aby ji nikdy nepoznal. Ani následujícího dne nic nesnědla, a protože Elias zaspal, nikdo jí ani nenakrmil. Když se vrátil zpět, klížily se mu oči. Beze slova jí nasadil náhubek a nalil do ní trochu obilné kaše a sklenici vody. Když se zakuckala, něžně ji podepřel. „Miluji tě," zašeptal.

Taky ho milovala. Moc ho milovala. Ale i kdyby neměla náhubek, sama by mu to teď neřekla. Pak jí ho vyjmul, zašel umýt nádobí a chvíli u stolu pracoval. Když vstal, už byla za okny tma. Spravil pár kroků směrem k ní a najednou se ozvala rána. Elias ležel na zemi. Chtěla něco říct, chtěla se k němu rozběhnout a vzít ho do náručí. Ale neudělala nic. Jen čekala, než nahoru doběhne vylekaná Verity.

„Eliasi," ozval se její zhrozený výkřik ode dveří. Rozběhla se k němu. „Tak Eliasi, probuď se." Plácala ho po tváři.

„Lio?" zašeptal a to Dahlii rvalo srdce.

„To jsem já, Verity. Asi jsi omdlel," pomohla mu se postavit na nohy. „Pojď lehneš si do postele. Musíš si odpočinout. Jak dlouho už jsi nespal?"

„Nepotřebuju, abys mě opečovávala."

„Máš pravdu, potřebuješ pevnou ruku. A já na tebe už dohlídnu," dovedla ho k posteli. „Ta gumenská děvka půjde na zem a ty půjdeš do postele. Potřebuješ si odpočinou."

„Ale..." protestoval.

„Takhle nikomu nepomůžeš, tak si přestaň hrát na hrdinu."

Položila ho do postele a on vzápětí zavřel oči a usnul.

„A ty dolů!" ukázala na zem, jako by se tam snad Lia měla v poutech dostat sama. Lia na to dítě už nehleděla, v poutech těžkopádně spadla na zem a přitom si vyrazila dech a několikrát naprázdno zalapala po vzduchu. Verity vzala řetěz a přicvakla jej k poutům. Ležela teď nahá na zemi. Tam bylo její místo. Ale on byl aspoň v posteli a v bezpečí. Na tom jí jediném záleželo.