Nechtěný dar (18+)

65. Co jste mi udělali? (E)

 Probudil jej její hlas. Otevřel oči a uviděl jí vedle sebe. Seděla na posteli a četla Azmarinské pohádky. Musel uznat, že už jí to docela jde. I když její silný přízvuk napovídal tomu, že je Gumenka, nikoli rodilá mluvčí.

„Lio," zašeptal a ona odložila knihu a popadla na své straně karafu s vodou. Nalila ji do poháru a Elias hltavě pil. Pohlédl jí do tváře na ten dojatý láskyplný úsměv a i přes bolest, kterou cítil, měl dojem, že se ocitl v nebi.

„Co moje noha?" dotázal se. Pořád ho to bolelo.

Lia se najednou usmívat přestala.

„Lio! Co moje noha?" zvýšil na ni hlas.

„Měl jsi v ní gangrénu," odpověděla mu v slzách.

„Co jste mi udělali?" hlas se mu zlomil.

Lia opatrně odkryla peřinu a pomohla Eliasovi zvednout hlavu. „Nemohli jsme jinak. Mrzí mě to, lásko."

Elias chvíli nehybně zíral na pahýl zbylý po dvou uříznutých prstech. Najednou se mu začal bouřit žaludek. „Myslím, že budu zvracet," řekl a Lia pohotově přispěchala s nočníkem, do nějž vyzvracel všechno, co do něj za poslední dny dostala. Pak se mu zamotala hlava a omdlel.

Když se znovu probral, třeštila mu hlava. Ležel znovu na zemi, avšak pod sebou měl houni. Tentokrát ho položili na břicho. Na jeho záda byla podlaha stále ještě dost tvrdá. Liu neviděl, ale od stolu slyšel tiché tlachání dvou žen, z nichž jedna byla ona a druhá Iryna.

„Možná na mě bude křičet, ale nelekejte se prosím, nemyslí to tak," vysvětlovala Lia.

„Toho synka to muselo hodně bolet."

Přitakala: „Nalila bych mu ještě trochu alkoholu, ale nic v sobě neudrží. Kdyby se aspoň probudil a já ho mohla trochu nakrmit."

„Jsem vzhůru, Lio," zašeptal mírně a ona si k němu ihned přiklekla s připravenou porcí na kousky nakrájeného suchého chleba a začala mu jej vkládat do úst. Po pár soustech ji však zarazil: „Už dost, prosím." V žaludku se mu to nepěkně bouřilo. Vstala a chtěla si znovu sednout, ale on ji nenechal: „Sedni si ke mně... Prosím. Chci tě mít na očích."

„Měl bys dál spát."

„Dobře," přikývl a pak Azmarinsky dodal: „Jen buď prosím u mě."

„Jsem tady," řekla tím stejným jazykem. „Vždycky tu budu... Moje místo je vedle tebe, Eliasi." Položila mu dlaň na rameno a on znovu odplul do říše snů.

Znovu se probral až s večerem. Probudil ho Antonův hřmotný hlas. Vyprávěl Lie o trhu. O tom, co se stalo dnes na náměstí.

„A ten hňup na ní křičel, že to není jeho děcko... Že je Azmarinský a že si ho upletla někde na cestě z Belegrutu do Světelného města."

„Ale jak je možné, že na to nepřišel dřív. Vždyť jsi říkal, že tomu malému už je pár měsíců."

„Jakpak by na to přišel, děvečko? Vždyť ta naše děcka mají beztak vždycky černé vlasy. Nic azmarinskýho se na ně neotiskne."

„A co to moje?" otočila se na Irynu. „Co naše děťátko?" Elias slyšel, jak se jí chvěje hlas. „Jaké mělo vlásky? Byla jste tam?"

„U vás přímo ne, ale zahlédla jsem, když ten uzlíček odnášeli. Mělo je černé. Slyšela jsem, že to byl syn."

Tak on měl syna. A jeho syn měl stejně černé uhlovité vlásky jako jeho nejmilejší Dahlia. Ta představa ho donutila vzteky zatnout zuby a neozvat se, dokud z něj ten vztek aspoň z části nevyprchal.

„Miláčku," oslovil ji azmarinsky a ona mu přinesla zeleninovou polévku a skývu chleba.

„To jsem rád, že už jsi vzhůru, kluku" objevil se za ní Anton. Elias se rozpomněl, jak jej naposledy skopal mezi nohy a zostuzeně sklopil zrak.

„Posílal jsem ti omluvu už po děvečce, ale asi bych to měl udělat i sám. To víš, já se nikdy s Azmarincema moc nepaktoval, a tak mám vůči těm vašim studeným čumákům nedůvěru. Ale tím nemůžu omluvit to, že jsem tě v tomhle stavu napad. Vždyť tys mi už dokázal, že si moji důvěru zasloužíš. Přestože ti moji lidé zabili ženu, tak ses tady o děvečku staral a snažil ses jí pomáhat. To pro mě hodně znamená."

Elias k němu jen unaveně vzhlédl. Veškerou energii soustředil na jídlo. Až po pár dnech s ním dovedl promluvit. Poděkovat mu za záchranu zbytku nohy.

„Ale to nemáš zač, kluku. Teď tě hlavně musíme postavit zpátky na nohy, aby ses odsud zvládl s děvečkou dostat."

„Jsem rád, že má Lia někoho, jako jsi ty. Na koho se může spolehnout..." odvětil na to Elias a potlačil projevy dojetí deroucí se mu na tvář.

„Vy oba se na mě můžete spolehnout," ujistil ho Anton.