Nechtěný dar (18+)

80. Nikolay a Emery (E)

 Usedli ke stolu a vyčkávali, zda Anton přivede Nikolaye. Iryna připravila sváteční večeři, Lia jí pomohla prostřít a Eliasovi, výjimečně zcela řádně oblečenému, nezbývalo než je jako na trní pozorovat. Když odbyla pátá hodina, Lia se k němu sklonila a zašeptala. „Teď tě políbím. Ale ty se mě nedotýkej, prosím. Nesnesla bych myšlenku na to, že jsem to neudělala."

Věnovala mu slabé něžné políbení. Elias si pod stolem chytil ruce, aby potlačil nutkání na ni sáhnout. Pak se od něj odtáhla, usmála se na něj a on se usmál na ni. Na chodbě se objevil Anton s Nikolayem.

„Jestli je to nějaká past?" zaslechli mladého muže říkat.

„Ale žádná past. A teď buď hlavně potichu. Ukážu ti, proč také stojím o tu mapu. A ty buď hlavně v klidu. Nemáš u sebe doufám žádné zbraně?"

„To ti tak budu říkat," ozvalo se. Pak Anton otevřel a ve dveřích se objevil tmavovlasý mladík. Okamžitě pohledem spočinul na světlovlasém muži u stolu.

„Vážení, tohle je Nikolay Velev, Nikolayi. Tohle je Iryna Lyubová."

Stará žena k němu vztáhla dlaň a on ji políbil, přičemž obezřetně pokukoval po Eliasovi.

„A tohle je Dahlia Draganovová," ukázal k Lie, ta ale jen pokývala hlavou a učinila krok blíž k Eliasovi.

„A tohle je Elias Delgado..." ukázal ke světlovlasému muži.

„Azmariňan..." pronesl na to Nikolay. „Takže proto tu mapu chceš? Abys mohl dostat z města jednoho z nich."

„I ty chceš dostat z města jednu z nich..."

„Ale Emery nikomu nikdy neublížila. Ona si tenhle osud nezaslouží."

„Ani tady kluk si nezaslouží, aby ho odtáhli za Severopol," namítl Anton. Elias netušil, zda má něco říct, a tak raději klopil zrak.

„A na to jste přišli jak? Podle toho, že tu svojí Gumenku náhodou nezabil. Kdybyste se jí obtěžovali zeptat, třeba by Vám řekla, jaké nechutnosti s ní prováděl," chtěl se otočit ve dveřích, když ho Lia zastavila. „Já jsem byla jeho otrokyně." Bylo pochopitelné, že mu to nedošlo, na tváři neměla jediný šrám. Měla všechny zuby i všechny vlasy.

„A pro mě to Anton dělá. Vím, že je pro vás těžké nám věřit. I pro nás bylo těžké se k tomuhle kroku odhodlat. Chápu Vás. Ten strach, že se něco pokazí a vy už ji nikdy neuvidíte. Že ji tím, co činíte, můžete dostat ještě do většího nebezpečí."

Nikolay se vrátil zpět do místnosti a opatrně přistoupil ke stolu. Elias k němu vzhlédl, ale oči se stále snažil podřízeně držet na úrovni pod jeho očima.

„Usaďte se," přerušila ticho Iryna. „Nandám na talíře."

Nikolay si zabral židli naproti Eliasovi. Zřejmě ho chtěl mít na očích, kdyby se mu chystal něco provést. Anton s Irynou si sedli po stranách a Lia vedle Eliase na lavici.

Když nalila polévku, Elias jí tiše gumensky poděkoval, a Nikolay přitom málem spadnul ze židle úlekem.

„Mluví gumensky?"

„Špatně, ale mluví," šťouchl si do něj Anton.

„A ty ho taky chceš dostat z města? Proč?"

„Už jsem to řekl. Nemyslím si, že si zaslouží odtáhnout za Severopol. Ten kluk má srdce na správným místě a tady děvečku má moc rád."

Elias s Liou se na sebe podívali. Ona se usmála, on nemohl křečovitě sevřené čelisti přinutit k úsměvu. Nikolay mlčel a všichni se dali do jedení. Elias zdvihl ruku k lžíci a začal si nabírat. Nůž mu běžně nedávali. Nevyptával se proč. Nerad vířil ve vzduchu otázky plné nedůvěry. Ale dnes věděl, že nůž dostane. V Nikolayovi žádné semínko nedůvěry zasadit nemohli. Po chvíli viděl, jak Nikolay pozoruje boláky na jeho zápěstí. Zřejmě zvažoval, že je to past. Že mu sundali řetězy jen na tu malou chvilku. Eliasovi polévka zhořkla v ústech. Odložil lžíci a skryl ruku pod stůl. Lia si toho všimla.