Nechtěný dar (18+)

54. Je Elias naživu? (D)

 Azmarinský dům si nikdy dřív pořádně zblízka neprohlédla. Znala jen Eliasovu cimru a pak vyrabovaný dům Prospera. Teprve při návštěvě Olzina dočasného ubytování si tu nádheru mohla prohlédnout zblízka. Vysoké stropy, obrazy, na nichž lidé vypadali jako živí, ozdobný nábytek. Procházela tím v drahých šatech zavěšená do Kostadinova rámě a sestra se se svým manželem v každém pokoji zastavila a ukazovala jim, co všechno si plánují při odchodu odvést s sebou, a co v tom domě našli za poklady i nepochopitelné věci. Azmariňané rabovali jenom pro zábavu, Gumenové rabovali systematicky. Kradli všechno, co se jim mohlo hodit.

Na konci chodby si povšimla postávající světlovlasé ženy v prostém oděvu pro služebnou. Okamžitě poznala, o koho se jedná. Byla to Verity.

„Tuhle mrchu předpokládám znáš. Je to Delgadová," všimla si Olga, kam se dívá. Verity na okamžik zvedla oči a jejich pohledy se střetly. Pořád z těch sivých útočných očí měla strach.

„Párkrát jsem ji viděla," přitakala Lia. „Ale raději bych na to nevzpomínala."

Cítila, jak ji k sobě Kostadin přimyká a nechala se obejmout a políbit na tvář.

„Jak to, že není svázaná?" dotázala se udiveně Dahlia. Na to Olzin muž přešel k Verity a bez vyptávání jí vyhrnul sukni. Kolem kotníku měla na řetězu uvázanou kovovou kouli. „Ať si zkusí zdrhnout. Dostane pořádně na hřbet. Azmarinská děvka."

Lia sebou při těch slovech trhla. Jako by si už navykla, že je to slovní spojení slyší dohromady se svým jménem. Zahleděla se na Verity pečlivěji. Měla sinalou kůži a ve tváři pár šrámů. Jistě už musela taky okusit, jak chutná bič.

Olzin manžel zahlásil, že má moc pěknou sbírku azmarinských zbraní, kterou by rád Kostadinovi ukázal, a její manžel jej s neskrývaným zájmem hned následoval. I Olga šla svižně za nimi. Lia chtěla přidat do kroku a dohnat ji, ale chůze jí dávala zabrat. Byla ten den už unavená a její lůno se stále pořádně nezahojilo. Bodavá bolest ji donutila se zastavit a popadnout dech. V tom zaslechla azmarinský šepot: „Je Elias naživu?" šeptala k ní Verity.

Lia k ní nepřistoupila, jen slabě kývla.

„A můj manžel?"

V tu chvíli se vrátila Olga a všimla si, jak na ni Verity promlouvá. Lie nezbylo nic jiného, než jí vrazit facku. „Ta azmarinská děvka si na mě dovolila promluvit," řekla a následovala Olgu do další místnosti. Až když se přesvědčila, že se na ni sestra, nedívá, si dovolila otočit a zakroutit hlavou. Prosper byl jedním ze členů Rady a členy Rady postupně popravovali.

Když se vrátila domů, musela si opět odbít své manželské povinnosti. Odbývala si je několikrát denně. A pokaždé ji u toho bil. Držel ji za vlasy, plácal, škrtil. A pak se zase začal chovat jako vzorný manžel. U oběda ji odsunul židli, aby se mohla posadit. Sám jí dolíval víno. Říkával jí „milá Dahl" a chlapci pletl hlavu dárky, které nakradl v azmarinských obydlích. Dřevěným houpacím koníkem, na kterého byl podle Liina mínění hoch už moc starý, taky počítadlem a pastelkami.

O Eliasovi moc zpráv neměla. Sama se za ním jít podívat nemohla, ale potěšilo jí, když se na ni Iryna po jeho návštěvě sem tam usmála. Každá další večeře, která vypadala jako krmení pro dobytek, ji utvrdila v tom, že ještě žije. A když se jí Iryna potichu dotázala, co znamená jedno azmarinské slůvko, a jí bylo jasné, že jí ho řekl Elio, poskočilo jí srdce.

„Děkuju," řekla jí. „Znamená to děkuju."

Téměř každý podvečer, než si ji k sobě muž opět zavolal, teď trávila ve Stefanově přítomnosti. Nevěřila mu, ale alespoň částečně vedle něj dovedla zapomenout na všechno, co jí trápilo. Byl neuvěřitelný komediant a zároveň je spojovala silná víra v nadpřirozené bytosti, která se v Lie rozrostla až v Ramestalu. Iryna teď občas chodívala na večer pryč. Kam, to Lia netušila. A ani Vasil se tolik nezdržoval doma. Tudíž spolu někdy zůstávali sami. Tedy sami až na Auriho. A Stefan to s ním kupodivu uměl. Nosil ho na zádech a nakreslil mu medvěda, kterého si Auri sám vybarvil. I Lia jejich hrátky podporovala. Zasloužil si být zase šťastný. Při pohledu na Stefana uvažovala o tom, jaké by to bylo, kdyby jí dali za ženu obyčejnému Gumenovi. Někomu, kdo věčně neprahne po moci a po alkoholu.

Zato Kostadin býval den ode dne podrážděnější.

„Dávejte na sebe děvenko pozor," varovala ji Iryna, která si toho také všimla. Ale Lia si nedovedla představit, co by jí ještě mohl udělat víc, a tak nad tím jen mávla rukou. Už tak byla po každé noci s ním celá rozbolavělá. Až jednou odpoledne, týden po Kostadinově návratu, pro něj Vasil došel, že si ji pán žádá ve stodole. A jí se na okamžik zastavilo srdce. Byla přesvědčená, že na ně přišel. Že je něco nebo někdo prozradil. Okamžitě se tam rozběhla. Elias seděl na zemi v nové košili. Jednou týdně mu ji měnili a také jednou týdně uklízeli pod ním a drhli ho na dvoře ledovou vodou. Naposledy u toho nebyla. Kostadin si právě žádal její přítomnost v peřinách. Vyměnili si dlouhý pohled. Oba na smrt vystrašení. Jí to, co viděla, rozhodně vyděsilo. Byl vyhublý tak, že jí bylo jasné, že se nedovede pohnout. Dřívější svaly ustupovaly plandavé kůži. Kostadin stál hned u dveří a ona jej nejdřív neviděla. Když na ni promluvil, s leknutím nadskočila.

„Konečně, ženo. Už jsem po tobě chtěl sám začít pátrat."

„Potřeboval jsi mě, muži?" pokoušela se znít nad věcí.

„Víš, já. Řekl jsem si, že bychom měli našim nepřátelům ukázat lidskou stránku. Předvést jim, že nejsme tak bezcitní jako oni. Co říkáš, ženo?" Byla to past. Cokoli, co řekl, byla past.

„Jak říkáš, muži. Cokoli si přeješ, je jistě dobré," přitakala.

„To jsem rád, že žijeme v takové pěkné vzájemné shodě," ušklíbl se a pak ukázal na zem. „Na čtyři!"

„Cože?" vyhrkla udiveně.

„Jak jsem řekl. Na čtyři. Hned!" zvýšil na ni hlas.

„Ale muži, já..." zakoktala se. Všimla si, jak se na ní Elias překvapeně dívá, a začala couvat směrem ke dveřím. Vtom Kostadin zvolal: „Stefane," a muž jí zatarasil cestu a zavřel znovu dveře, o něž se následně opřel. Už nebylo úniku, a tak si klekla na zem a začala muže úpěnlivě prosit: „Tady ne. Kostadine. Prosím. Pojďme do domu."

„Řekl jsem na čtyři, ženo. Jen ať vidí, že tuhle děvku už můžu ojíždět jenom já."

„Kostadine," opakovala jeho jméno a do očí se jí začaly tlačit slzy.

„Už toho mám dost, ty nevděčná mrcho," udeřil ji silně do obličeje a ona padla tváří na zem. Přitom slyšela zachrastění Eliasových řetězů.

„Na čtyři!" slyšela za sebou a poslušně splnila rozkaz. Pak cítila jak jí odhrnuje sukni a rukama se jí dotýká na bradavkách. Vzhlédla k Eliasovi, ale ten pohled nedovedla snést. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Nechtěla, aby ji viděl s ním. Zavřela oči, pak cítila, jak do ní proniká, jak ji dráždí. Vzápětí vytáhl z kapsy klipsy, přicvakl jí je k bradavkám a začal s nimi otáčet. Neubránila se vzdechům a ty neunikly Kostadinově pozornosti.

„To je ono, ty azmarinská děvko," zašeptal jí do ucha. „To je ono. Jen si to pěkně užij. Zrychlil přirážení i tlak rukou a ona se najednou vzepjala. Pak padla na zem a on se vzápětí na to zapnul a odešel.